První ,,vítezství"

17. ledna 2012 v 19:43 | Nina |  Literární koutek
,,Zvedat se ze země, ty jedna nána zbavělá! Bojovat se mnou!" křičel na Uldu chlap jak hora, který si říkal její otec. Ruce i nohy mu zdobily mohutné svaly, u barbara typické, a tvář měl pokrytou hustým křovím ryšavých fousů, které však neladily s jeho prošedivělými vlasy. Jeho výchova byla tvrdá, ale svým způsobem spravedlivá a naučná. Nebyl z těch, kdo by své dítě jen tak seřezali, on Uldu nechal, aby se bránila. Ale co asi tenkrát mohla svést šestiletá holčička, která meč sotva uzvedla? Ležela schoulená v klubíčku mezi stébly trávy a kopečky hlíny a plakala. ,,Utřít ty slzy, nebo ti já dát mnohem větčí důvod ke brek." zaburácel opět nad ní hlas jako hrom a přišla rána rychlostí blesku, která zasáhla její maličkou ručku. Ta fyzická bolest se nedala srovnávat s tím jak jí tohle zacházení ničilo srdce, matka se jí nezastala, lásky se jí nedostalo od žádného z rodičů. Vypustila ze sebe pouze tiché: ,,Au." ,,Nefňukat. To by ti v bitba nepomoct, jen rozesmát nepřítel. A ten neznat milost, slitování ani soucit." zamračilo se na ni jeho vrásčité čelo a přerazil jí i ruku druhou.




,,Nestačit to už?" špitla jemně matka, která na chvíli odvrátila oči od šití na ten výprask na dvorku. ,,To nebýt tvoje věc. Kdyby já jí svěřit ty, tak z ní vyrůst rozmazlenkyně. A já se vsadit, že to by se Mrogroth nelíbit, on si z ní přát silná a hrdá baruk, která v jeho jméno dobývat a osvobozovat." ,,Chtít ty říct spíš: zabíjet, vraždit a masakrovat?" ušklíbla se, což neměla dělat, protože jeho pěst si šetřila jednu ránu i pro ni. ,,Neodmlouvat, baba. Starat se radši aby já mít co do břuch k oběd."

Jak šel čas, trvalo by dost dlouho spočítat všechny jizvy na Uldině těle. Na některé by nejradši zapoměla, protože jí připomínaly otcovy křivdy. Jiné pozorovala se zájmem, protože ty již nepříjmala bezbranně, ale v rovném boji, při kterém se snažila ze všech sil neprohrát. A na pár z nich byla dokonce pyšná, protože ji dovedly k vítězství. Nikdy nezapomene ten pohled, když si s otcem konečně vyměnili strany, ona stála nahoře a on se jí dole válel u kolen. Prosil, ať dá ten meč stranou a pomůže mu zpět na nohy, ale ona ho probodla skrz na skrz. Což bylo přeci v naprostém souladu s tím co jí učil.

A on to věděl, proto zhynul s úsměvem na tváři a pocitem naplnění. ,,Mrogroth by na tebe být pyšný. Ty teď připravená, grum? Ty muset jít do světa, konat dobro či zlo, to být na tobě jaká cesta si ty zvolit. Jen mi slíbit, že vždy mít při sobě tehle meč." stiskl jí ve smrtelné křeči ruku na rukojeti. Vytáhla ho, očistila od krve, zasunula do pochvy a vyšla vstříc novému životu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama