Pouto

22. února 2014 v 15:19 | Nina |  Literární koutek
Atheniel se narodil na vzdáleném ostrově jménem Ulthuan, kde spolu ve vzájemném míru a harmonii žilo společenství elfů - vysokých nestárnoucích bytostí s mírně zašpičatělýma ušima a neskonalým vztahem k přírodě. Vyrůstal však na úplně jiném místě... Byl totiž jiný než ostatní. Tedy, alespoň napůl.




Když na ostrově probíhaly krvavé boje místních obyvatel ostrova s odpadlíky od ,,čisté rasy" (také se jim říkalo temní elfové, drowové nebo druchii, prostě ti kteří sešli ze správné cesty), Athenielova matka byla znásilněna jedním z nich a když válka skončila ve prospěch obyvatel Ultuanu, Temní byli opět vyhnáni do země za mořem.

Novorozeného Atheniela však vzali s sebou, ne jako válečnou kořist, ale alespoň jako malou útěchu, než poníženě odtáhli se svou černou flotilou. Jeho otcem byl totiž sám vůdce druchiijské armády, král Eres Noční Děs. Ten se ho ve své zemi Zatracených snažil vychovat jako svého nástupce, vkládal mu do srdce svou zlobu a nenávist k Ulthuanu, učil ho bojovat a velet. Pomalu, ale jistě shromažďoval nové vojsko pro odvetu čistokrevným. Jakmile Atheniel dosáhne svých 20 let, chtěl na ostrov táhnout znovu a otestovat jeho bojové schopnosti v opravdové akci.

Jenže Atheniel s ním tak úplně nesouhlasil. Ačkoli jedna jeho část toužila po boji, krveprolití a rozsévání smrti či strachu, měl i druhou tvář. Tu, která toužila po klidu v duši a chtěla budovat, ne ničit. A proto se mu začal v hlavě rodit plán na útěk. Tajně si postavil svou vlastní malou loďku a za soumraku, týden před svými osudnými narozeninami, odplul směrem k Ulthuanu.

***

Cesta po moři nebyla nejsnadnější, trvala pět dní a bezesných nocí, ale nakonec dosáhl cíle. Nedostalo se mu však takového uvítání, jakého čekal.

,,Vedeme vetřelce, má paní," stčil do Atheniela jeden ze strážců ostrova a shodil ho na kolena před mladou elfku ve zbroji, s dlouhými narůžovělými vlasy a nevypočítatelným výrazem ve tváři. Když k ní Atheniel vzhlédl a všiml si jejích očí, těch neuvěřitelných očí barvy rozbouřeného oceánu, zarazil se úžasem i údvivem zároveň. Bylo to jako... by se díval do zrcadla. Dívka si asi ničeho podobného nevšimla, nebo to na sobě alespoň nedala znát.

,,Co tu chceš a co seš zač?" sjela ho od hlavy až k patě pohledem.

,,Přišel jsem vás varovat! Temní se opět chystají napadnout váš ostrov." snažil se Atheniel místní přesvědčit, že není jejich nepřítelem.

Jeden ze strážců ho ale popadl ze zadu za krkem, hrubě ho postavil opět na nohy a pronesl k němu s hlasem plným podezření: ,,A to ti máme věřit? Vždyť vypadáš jako jeden z nich!"

Elfka, která si až do teď zachovávala kamenný výraz se nepatrně, ale přece zamračila. ,,Pusť ho."

Strážný neochotně poslechl. Atheniel si oddychl a doufal, že se mu snad konečně dostane nějakého porozumění. Ale marně. Slova růžovovlasé dívky zněla, jako by mu hlavu sťalo nabroušené ostří katovy sekery.

,,Zavřete ho do žaláře, nechci toho lháře už nikdy vidět." Nato se ďábelsky rozesmála: ,,Prej že druchii chtěj zase zaútočit. Aby toho byli schopný po tom jejich posledním nezdaru, muselo by uplynout nejmíň tisíc let, než by se vyhrabali z tý špíny." Pak se odmlčela a mávnutím ruky dala strážci pokyn, ať jí zmizí všichni z očí.

Ale i přes všechen ten její ledový klid, který si snažila zachovat, jí v hlavě začalo klíčit nově zaseté semínko pochybnosti. Co když má ten muž pravdu? Proč jí připadá tak blízký, přestože ho nezná?? A sakra jakto, že když ho strážce chytl pod krkem, tak cítila tentýž bolest??? Nechápala, co se děje. Rozum jí říkal, že je hloupost, aby byl ostrov znovu napaden, avšak v hloubi srdce věděla, že Temní jsou schopní všeho a nezastaví se před ničím. A jestli je to pravda, bude připravená.

***

A opravdu pár dní poté, když se slunce schovalo za horizontem oceánu, druchiijská flotila neodvratně mířila směrem k ostrovu. Svit měsíce byl tu noc slabý, ale i tak se v dáli nedaly přehlédnout monstrózní lodě z černého dřeva a krvavými vlajkamy ve stožárech. Vypukl poplach a panika. Muži se navléklali do zbrojí a hledali zbraně, zatímco ženy si hledali místo k úkrytu, kde by mohli schovat jak sebe, tak i své děti. Tedy, až na jedinou... Růžovovlasá elfka stála v přední linii se vztyčeným mečem k nebi, kde po jeho čepeli tancoval třpyt hvězd.

Zanedlouho byli Temní na pevnině a začal litý boj. Ocel řinčela o ocel, stejně jako nejeden šíp našel svůj cíl v něčím srdci. Dívka si v bitvě vedla slušně, už složila k zemi nejméně dvacet druchiijských vojáků a stále na sobě neměla ani škrábnutí. Přesto, ale zatím nic nebylo vyhráno... Pravé křídlo elfské linie bylo prolomeno a Temní se dostávali do města, kde začali podpalovat, na co přišli. Dívka po chvíli ucítila na své kůži palčivou bolest, jako by jí olizovaly plameny na holém těle. Jak je to sakra možné? Vždyť má na sobě zbroj a oheň je od ní na stovky stop daleko.

,,Má paní, musíme tam poslat posily, jestli nechceme pak budovat celé město od počátku. Pokud přežijeme. Hoří nejen domy našich obyvatel, ale i sýpky, knihovny, žaláře..." přiběhl k ní jeden z elfských bojovníků. A v tom jako by se jí zastavil na vteřinu celý svět. Žalář! Ten chlapec!

***

Atheniel hnijící v kobce měl smůlu, že každý měl svých starostí dost, že se na něj úplně zapomělo. Marně křičel skrze okenní mříže cely o pomoc, jeho hlas splýval se zvuky přílivu a odlivu moře. Mohl jen nečinně přihlížet a modlit se k mocné bohyni Nistře, protože ať se snažil sebevíc o uhasení ohně, spíše ho vždy více rozdmíchal. Kouř ho dusil, s každou vteřinou bylo těžší a těžší se nadechnout. Nakonec padl v mdlobách na kamennou lavici s jistotou, že tu dnes určitě zemře. Ale z posledních sil se usmíval... Za zavřenými víčky se mu totiž promítal obraz té dívky s jeho očima. Nebo to nebyl sen?

,,No tak, honem, vstávej!" třáslo s ním jeho ,,dívčí já" a on pomalu opět přicházel k sobě. Cítil, jak si ho vzala kolem ramen a táhla ho ven z hořící budovy.

Když se nalokal trochy čerstvého vzduchu, měl hlavu plnou otázek, na které mohl nalézt odpovědi jenom u ní. ,,Proč ses pro mě vrátila? Proč jsi mě zachránila? Co jsi vlastně zač ty?"

Dívka ho vzala za ruku a pevne ji stiskla. ,,Ještě před chvílí jsem se sama sebe ptala na totéž, ale teď už to vím. Jsem Aneirin, jsem tvoje sestra a ty jsi můj bratr. Matka mi o tobě vyprávěla, když umírala... Ale já jí nevěřila, myslela jsem si, že jen blouzní na smrtelné posteli, to se přece stává. Tu noc, leželi jsme prý ve stejné kolébce a sladce spali. Pak přišel pláč a křik, když si pro tebe přišli. Já jakožto dívka jsem je samozřejmě nezajímala.

Osud nás rozdělil - stejně jako nás zase svedl dohromady. Ale nemůžeš tady zůstat, je to příliš nebezpečné. Jestli se něco stane tobě, stane se to i mě. Naopak to sice platí taky, ale já se o sebe postarat umím," uculila se.

Pak ho zavedla k molu a posadila jeho stále ještě trochu bezvládné tělo do lodi a postrčila ji po proudu.

,,Co to děláš? Nemůžu tě tady nechat samotnou!" volal k ní, ale ona se jen usmála. ,,Ty jsi našel mě, tak já potom najdu tebe... Slibuju."

Naposledy mu zamávala, ohlédla se a znovu utíkala do bitevní vřavy, bojovat za svůj lid, za jejich lid.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama