Valhalla - část 1

23. února 2014 v 20:16 | Nikol |  Literární koutek
Legenda praví, že Valhalla (neboli Síň padlých) byla kdysi dávno pohřebištěm slavných bojovníků. Jejich hroby a těla v nich jsou prý ukryta někde v podzemí města. Jenže co když se někdo rozhodne narušit jejich věčný spánek a zneužít je pro vlastní zvrácené účely?

Pro Vivian a Swena je připraveno nejen nezapomenutelné dobrodružství, ale také těžká zkouška jejich přátelství, a to když jeden z nich přijde na scestí dobra se zlem.

Čarodějnice má vizi a tou má být příchod vyvoleného. Chystá tajemný rituál, za účelem probudit temného pána, který pomocí armády nemrtvých ovládne celý svět.

Dokáže Vivian zastavit neodvratnou zkázu, porazit samu Smrt a získat zpět Swena, který mezitím ztratil srdce i duši?



Polárka - hvězda vedoucí ztracené poutníky na sever osvětlovala spolu s měsícem tajuplné město Valhalla. To bylo součástí ledové země Nordia, domova barbarských berserkerů, které nemohla zastavit ani mrazivá zimní noc, když se chtěli vydat na lov.

,,Tiše, nechceš ho přece vyplašit. Ne teď, když ho mám přímo na mušce," špitl chlapec s napjatou tětivou luku po své společnici a dal jí znamení, aby se ještě víc skrčila do zasněžené trávy. Mám tě, pomyslel si při pohledu na jelena, připraven pustit šíp. Střela by zajisté nalezla svůj cíl, avšak ne všichni nordijci jsou proti chladu stejně odolní...

,,Hepčík!" ozvalo se z trávy.

Zvířecím smyslům však i takto nepatrný rozruch neunikl. Tam, kde ještě před chvílí stál jelen, zůstaly pouze otisky jeho kopyt. Šíp se zabodl do kmene stromu a spustil menší lavinu.

,,Tady chce asi někdo zůstat dneska bez večeře," sjel káravým pohledem dívku po svém boku. Ale nemohl se na ni zlobit dlouho - stačilo se podívat na její mrazem zarudlé tváře, jak je nepříliš něžně hladily sněhové vločky. Na její ruce, které se klepaly pod návalem nepřívětivého větru. Jeho myšlenky se najednou přestaly točit kolem lovu, chtěl jenom jedinou věc. Aby nemusela mrznout a její ledové rty opět rozkvetly v úsměv.

,,Pojď ke mě, ty jeden rampouchu," nabízel jí svou hřejivou náruč. Neodmítla.

,,Už mě unavuje tenhle život ze dne na den," povzdechl si, zatímco jí hladil po vlasech. ,,Jsem jen špína, městská krysa. Bez peněz, bez jídla, bez domova. Jsem nic a nemám nic, akorát prázdnotu uvnitř sebe. Připadám si už skoro jako... živá mrtvola. Chápeš mě, Vivian?"

,,Tohle neříkej!" vytrhla se z jeho objetí. ,,Já mám tebe a ty máš mě. Neboj se, Swene, zase bude líp, uvidíš."

On jen zakroutil nevěřícně hlavou: ,,O tom dost pochybuji." Pak vzal její chladné ruce do těch svých a zadíval se jí zhluboka do očí. ,,Ale kdyby byla možnost, jak tohle všechno změnit, stála by jsi při mě?"

Mlčky přikývla a Swen ji políbil na zmrzlou tvář. ,,Už je pozdě, měla by ses vrátit. Doženu tě, musím si ještě... něco zařídit."

Vivian se na něj nechápavě a možná i trochu podezíravě zadívala. ,,Nemáš doufám v plánu něco ukrást?"

,,Nic krást nebudu," poslušně slíbil. ,,Jen si vezmu, co mi náleží," zašeptal, když dívka zmizela z dohledu a poté sám zmizel mezi stromy.


,,Já věděla, že se vrátíš," zachraptěla na uvítanou vrásčitá stařena sklánějící se nad ohněm, kde cosi míchala ve svém kotli. ,,Už na tebe čekám."

Swen za sebou nejistě zavřel dveře té mechem prolezlé chatrče a přistoupil k čarodějnici blíž: ,,Když se prý někomu na lesní cestě zjeví bludička, má ho dovést za svým osudem. Poprvé jsem utekl, protože jsem nechápal, jak bys TY mohla být mým osudem. Ale teď už to vím - pomůžeš mi ho dosáhnout svými kouzly a lektvary, že ano?"

Čarodějnice se doširoka usmála a ukázala přitom svůj nezdravý chrup, kde polovina zubů chyběla a ta druhá byla prolezlá všemožnými kazy. ,,Tak přece jsi tím vyvoleným, kterého můj pán hledá. Věštba byla správná!"

Swen se snažil najít ve své hlavě vzpomínku na svou minulou návštěvu tohoto ohavného místa, ale ta byla rozmazaná. Pamatoval si, jak ho čarodějnice vyzvala, aby se posadil a pak položila jeho ruku na křišťálovou kouli. Zjevilo se jí jakési tajemstvím zahalené proroctví. Co však bylo jeho obsahem, mu z myšlenek vymazal nejspíš ten bylinkový čaj, který mu nalila před odchodem ze svého magického kotlíku. Fuj, ještě teď cítil tu pachuť na jazyku.

,,Můj pán chystá pro váš svět velkolepé představení, kde ty budeš loutkou, ehm, hlavní hvězdou" zasnila se na chvíli čarodějnice.

,,A kdože je tvým pánem?" zeptal se Swen.

Stařeně ztuhl úsměv na rtech a zakoktala se ve vyhýbavé odpovědi: ,,On je… On je ten, kdo ti dá moc. Sílu. Bohatství. Armádu. Slávu."

Tentokrát se zasnil Swen a oči mu jen zářily při pomyšlení na to, jak se konečně z chudoby vyhrabe na vrchol společnosti, kde by seděl na trůně s korunou na hlavě a každý by se před ním klaněl. Už by nebyl nikdo. Všichni by znali jeho jméno - a co teprve jeho činy!

Zaslepen tou touhou upsal svou duši ďáblu a čarodějnice započala podivný rituál. Swen svlečený do půl těla ležel na kamenném stole s obnaženým hrudníkem a čarodějnice mezitím přikládala polena do ohně, dokud místnost nebyla plná kouře. Pak se postavila nad Swena a začala si mumlat podivná zaklínadla.

Es ghular skelet la Nagash!

Řízla se do prstu a svou krví nakreslila v místě Swenova srdce symbol pentagramu.

Ke deatha di Nagash!

Vytáhla zpod stolu velký trn a namočila ho v krvavé pryskyřici vařící se v kotli.

Forcera infinita Nagash!

Pak zabodla trn Swenovi přímo do srdce. Nahmatala mu krční tepnu, která pozvolna zpomalovala, až přestala tepat úplně.

Eternita servat tu Nagash!

Swen přestal dýchat a zavřel oči. Celý zbledl a zdálo se, že usnul navěky…

Za okamžik je však opět otevřel a zařval ve slastné bolesti, při níž se mu všechny svaly na těle alespoň dvakrát zvětšily a on měl najednou sílu jako medvěd, rychlost závodního koně a obratnost mu taky nechyběla.

Připadal si teď neporazitelný.
Nesmrtelný.
A především hladový.


Před branami města se ze stínu vynořila tajemná silueta…

,,Hej, kdo je tam?" zahulákal jeden ze strážných do tmy a s taseným mečem vyrazil kupředu.

,,Tvá noční můra," odpověděl mu neznámý, který se najednou zjevil odnikud a v mžiku mu podřízl bezcitně dýkou hrdlo. Její ostří bylo nyní potřísněno rubíny krve a neznámý jej mlsně olízl.

,,Kdo je další na řadě?" zeptal se zbývajících strážců.

Ti chvíli jen tak zmateně a vyděšeně postávali zaskočeni z náhlé smrti jejich druha. A než se stačili úplně vzpamatovat, bylo jich zase o jednoho méně. Jiný strážný už dávno ležel na zemi s bodnou ranou do plic, kde sípavě vzdychal a snažil se volat o pomoc. Ta ale nepřišla a on po chvíli přestal dýchat úplně.

To už se ale ostatní strážci dali do akce, připraveni neprodat svou kůži lacino. Měli početní převahu, lepší zbraně, výcvik… Nemohli prohrát. Ten ničema jim za tohle zaplatí.

,,Na něj!" zavelel ten nejvyšší a nejsvalnatější z nich, pravděpodobně kapitán jejich družiny, a strážní se nato opravdu rozběhli do útoku. Zavalili neznámého údery a pomalu, ale jistě ho tlačili do pasti ke stěně hradeb, kde ho přitlačili ke kamenné zdi a vyrazili mu dýku z ruky.

,,Nemáš kam utéct, mizero. Rozluč se se svým životem," mračil se na něj kapitán a rozmáchl se k zasažení poslední, smrtelné rány.

Neznámý se jen ušklíbl: ,,Až po tobě." Kapitán chvíli nechápal. Jak by mu teď asi mohl ublížit?

Zatímco mu tato myšlenka probíhala hlavou, se ze země zvedaly stínovy nové posily. Ještě před pár okamžiky bývaly lidmi, čestnými vojáky, kteří by nikdy nevztáhli ruku na své druhy a už vůbec by nezaútočili zbavěle do zad. No, časy se mění.
Kapitán se zarazil a rána nakonec nedopadla, když se otočil, aby zjistil co se děje, protože jeho poslední dva členové strážní hlídky odpadli znenadání také. A poté opět povstali, s bledou tváří a skelnýma očima. Z úst jim vycházel odporný umrlčí puch a děsivé kvílení. Sápali se po něm a on se nemohl bránit. Tekly mu slzy a on se celý třásl.

,,Tristane! Arime! Deryle! Eraku!" křičel bolestí, když mu ti jmenovaní začali trhat maso z těla. ,,Přestaňte, vždyť to jsem já... Nechte toho, no tak! Poslechněte můj rozkaz!"

,,Smůla, teď poslouchají mě. A ty budeš brzo taky."

Vážně to netrvalo dlouho a kapitán (nyní vlastně už jen obyčejný řadový voják) se též přidal na druhou stranu.

,,Pane-Swene-kam-teď?" zeptal se ho jeden z nových - sice tupých, ale neuvěřitelně silných nemrtvých posluhovačů.

,,Jde se do města," ukázal Swen směrem k bráně. ,,Je čas naverbovat další vojáky. Brzo budeme mít armádu, které se nic a nikdo nevyrovná. Za mnou!" zvolal poté, co si na sebe navlékl zbroj z temného kovu a jeho (zatím malá) armáda ho následovala.

,,Budou nás stovky. Tisíce. Milióny!"

A za ním se ozývalo sborové chroptění: ,,KREV-KOSTI-MASO-MOZKY."

Swen se pousmál: ,,Nebojte se, všeho bude dost pro každého."


Potemnělou místnost chudobince osvětlila pochodeň. Přinášela ji tam kostnatá paže jen proto, aby ji mohla záhy upustit do hromady špinavých hadrů a suchých papírů. To způsobilo malý, zatím neškodný ohýnek, který objímal sirotky svou hřejivou náručí a svými výpary je posílal do ještě hlubšího spánku.

Mezi nimi ležela i Vivian a neklidně se vrtěla ze sna. Po chvíli se začala neuvěřitelně potit a do nosu se jí dostal štiplavý zápach spáleného masa. Otevřela oči a zjistila, že jí smysly nelžou. A co hůř, to maso bylo lidské.

Plamenné jazyky olizovaly dřevěné stěny i podlahu už takhle dost chatrné budovy a její spolunocležníky zaživa spalovaly a trávily kouřem. Skoro se už dostávaly k ní. Musí se dostat ven! Ale jedna věc jí v tom ještě bránila…

Kde je Swen, zděsila se. Rozhlížela se kolem sebe a vykřikovala jeho jméno, přičemž se jí tím kouř dostával dál a dál do krku. Cítila, že brzo omdlí a poddá se plamenům stejně jako ostatní, ale nevzdávala to. Probíhala klidně i skrz oheň, nepřestávala ho hledat. Najde ho! Nebo jeho tělo. Nejhůř to, co z něj zbylo.

V protějším koutě, kam se požár ještě nedostal, zaslechla tiché vzlykání.

,,Swene, jsi to ty?"

K jejímu zklamání i úžasu to sice nebyl on, nýbrž malá dívenka - s popálenou půlkou obličeje, ale stále naživu. Rychle ji vzala do náruče a konečně mířila směrem k východu. Nebylo to snadné, ze stropu už padaly ohořelé trámy, a kdyby některý z nich spadl Vivian na hlavu, pohřbil by je tam obě. Jeden takový spadl těsně pár vteřin poté, co proběhla dveřmi a zatarasil cestu zpět. Stejně jen blázen by se tam chtěl ještě vrátit…

Venku byl sice čerstvý vzduch, ale ještě větší zmatek než za zdmi hořícího chudobince. Lidé pobíhali sem a tam, vřískali hrůzou pronásledováni netvory, kteří se možná vzhledem podobali normálnímu člověku, avšak jejich lidskost je již dávno opustila.

Bojovali s nimi strážní města, dokonce se do bitevní vřavy zapojil i sám oberjarl Urwath, vládce této země. Rval se za svou vlast, za život svůj i život svých lidí.

Bohužel, nepřítel se zdál být v přesile a ovládal i jakési temné síly, proti kterým obyčejná zbroj neobstála. Oživoval nejen muže padlé v bitvě, kteří znovu povstávali jako zombie, ale i kostlivé mrtvoly z místního hřbitova. Dokonce povolal a zhmotnil zlé duchy, kteří tu po staletí bloudili mezi nebem a peklem. Těm se říkalo ghůlové.

Vivian se donutila odvrátit zrak od toho masakru a schovala se za trosky nedalekého povozu, jehož koně leželi v kaluži krve před ním. Tam postavil dívenku na zem: ,,Tady nesmíš zůstat. Uteč a schovej se někam do bezpečí, rozumíš?"

Dívenka kývla. ,,Ano a děkuji," usmála se na svou zachránkyni a chystala se odejít.

,,Ještě počkej," chytla ji Vivian za ruku. ,,Potřebuju vědět, jestli kromě tebe přežil ještě někdo. Swena znáš, viď? Vysoký, tmavé delší vlasy, modré oči, šedá košile…" pohlédla na dívenku s jiskřičkou naděje.

,,Nikdo jiný nepřežil," odvětila dívenka, dala se do běhu a vmžiku se ztratila za rohem.

Vivian se najednou zmocnil hrozný vztek.

,,Vy parchanti nemrtví!" zařvala z plných plic a chystala se sebrat z ruky jednoho poblíž ležícího mrtvého vojáka sekeru. Jakmile se ale zbraně dotkla, jeho stisk zesílil a ona pochopila, že tohle bude první netvor, který jí stojí v cestě k její pomstě. Sekeru mu surově vytrhla a vzápětí mu jí zabořila do lebky.

Poté ucítila za krkem dech alespoň rok nečištěných zubů. Za zády se k ní totiž přibližovala jiná zombie, prahnoucí po tom zakousnout se do jejího ještě mladého masa. Nestvůra už otvírala tlamu a z ní ukapávaly svítivě zelené sliny, které při dopadu na zem vyžrali díru do hlíny jako nějaká kyselina.

Vivian nechtěla ani pomyslet na to, co by taková tekutina provedla s její kůží nebo ostřím její sekery, a tak radši na chvíli zastrčila zbraň za opasek a sebrala ze země asi tři čtvrtě metru dlouhé prkno, se kterým v ladné otočce praštila nepřítele přímo po tlamě. Jeho sliny se smísily s krví a bolest ho na okamžik zdržela od toho, aby Vivian rozsápal. I tak malá chvíle jí ale stačila, aby prkno zahodila a vytáhla opět sekeru, kterou ho sekla do břicha a z krátkého, však hlubokého seku se vzápětí vyvalily vnitřnosti. Vivian potlačila závrať a ještě mu pro jistotu usekla hlavu, aby ho nenapadlo povstat znovu a chtít odvetu. Poté věnovala monstru vítězoslavný úšklebek.

Myslíš si, že se holka neumí prát? Pomyslela si při pohledu na jeho zaskočený výraz v obličeji, který mu na tváři zůstal v posmrtné ztuhlosti rigor mortis. V podmínkách, ve kterých žila, bylo umět se bránit i bojovat samozřejmostí. Sice to ani zdaleka nedosahovalo úrovně, jakou byli schopni mečem a jinými zbraněmi vládnout členové královské armády, ale stačilo to. Alespoň k přežití.

Ještě včera by dokázala zabíjet pro kousek chleba. Dnes jí zajímalo jen jediné, nevšímala si hladu a zimy, ignorovala četná zranění na svém křehkém, leč vytrvalém těle. Její oči planuly rudou zuřivostí a ta se stupňovala pokaždé, když poslala zpátky do hrobu nějakého z přisluhovačů zla.

Se zapálením pro boj, které ještě nikdy předtím necítila, se prodrala za doprovodu dalších padlých nepřátel, kteří jí stáli v cestě, k samotnému Urwathovi a s ním po boku se na okamžik zdálo, že se bitva začínala otáčet ve prospěch živých. Avšak zdání mnohdy klame.

Z nebe se na ně najednou snesl mrak černavé mlhy a zaslepil je. Nemohli pokračovat v boji se svědomím, že zraní některou ze svých posledních spřízněných duší. A s vlastní obranou to taky nebylo zrovna nejsvětlejší.
Do Vivian kdosi strčil, nevěděla, zda to byl manévr jednoho z protivníků nebo jen zmatené pobíhání některého z vojáků, ale každopádně jí to povalilo na zem. Tam se ocitla v obležení ostrých drápů zombií, kde kolem sebe kopala a máchala sekerou jako o život. A o ten samozřejmě šlo…

Když se jí povedlo se postavit zpátky na nohy, omračující oblaka se již rozplývala do ztracena. Konečně viděla dál než na pouhý půlmetr před sebe, ačkoli ten pohled se jí vůbec nelíbil.

Oberjarl, pravděpodobně v bezvědomí, byl spoután řetězy. Nemrtví ho zajali a to bylo dost možná horší než sama smrt. Co s ním mají asi v plánu? A jakto, že doposud žije i ona?

Připadala si, jako by její dech a tlukot srdce byly slyšet na míle daleko. Mířily na ni zbraně stovek nemrtvých, ale nikdo z nich nezaútočil. Pozvolna vycházející slunce jí dodávalo naději a sílu.

,,Ta je moje." Ozvalo se odněkud. Vivian se rozhlédla kolem sebe, ale marně hledala zdroj toho hlasu, který jí neznámo proč připadal povědomý.

,,Jestli mě chceš, tak si pro mě pojď!" zařvala do legie rozkládajících se těl a pevně v ruce sevřela svou sekeru.


Na její výzvu vystoupil z davu černý rytíř. Nyní se veškerá pozornost Vivian a její sekery soustředila na něj a obyčejné pěšáky kolem ignorovala. Jejich vůdce by snad mohl obstát v boji jako rovnocenný protivník. A kdyby se jí ho povedlo porazit, třeba by to ukončilo i tuhle nesmyslnou bitvu o moc.

Nechápala, proč by někdo chtěl uspořádat takový brutální převrat, proč by někdo ničil tu stabilitu a harmonii, která v zemi panovala již po staletí. Kdo by byl tak šílený, aby přes noc zničil vše, co náš dobrý vládce celá ta léta budoval?
Černý rytíř jí odpověděl sekem svého meče, tak silným a bolestivým, že Vivian upustila svou sekeru a zůstala neozbrojena, načež jí mohutný náraz soupeřovým štítem odhodil dozadu. Ležela tam samotná a bezbranná, obstoupena nemrtvými nepřáteli. Do tváře se jí vpíjela směs krve, potu prachu a slz, když si černý rytíř sňal z hlavy helmu a ve větru zavlály jeho havraní vlasy.

,,Swene, to ne!"

Nemohla uvěřit vlastním očím, šálí jí snad zrak? Ačkoliv se jí na chvíli ulevilo, že není mrtvý, jak si doposud myslela, musela čelit tvrdé realitě. Už to není její přítel, přidal se na opačnou stranu, opustil a zradil vše, v co kdy věřila!

Vypadal jinak než dřív, něco se změnilo… Jako by teď nad ní povýšeně stálo jeho zlé dvojče. Ve vlasech měl místy šediny a na obličeji se mu rýsovaly vrásky, po kterých tam ještě před několika hodinami nebylo ani stopy. Kůže mu pobledla a pod víčky měl temné kruhy, které připomínaly stigmata. Šel z něj mrtvolný chlad a jeho pohled spaloval vše živé. A aby toho nebylo málo, na krku se mu houpal přívěsek s nějakým pekelným znamením vzývajícím ďábla a smrt.

Swen počkal, dokud se Vivian neuklidní a poté se nad ní sklonil, skoro jako by se chystal k polibku. Pohladil ji po vlasech a něžně, ač lstivě jí zašeptal do ucha: ,,Nastává nový řád. A ty budeš jeho součástí."

Co ta slova měla znamenat, netušila. Věděla jen, že poslední věc, kterou si pamatuje, je nekonečná tma a mlha plná nočních můr.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni a zjisti hodnotu svého IQ

=))))))))

Komentáře

1 Oroniel15 Oroniel15 | Web | 23. února 2014 v 21:26 | Reagovat

Navštěvuji ji, děkuji ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama