Valhalla - část 2

23. února 2014 v 23:06 | Nikol |  Literární koutek

Těžkopádné kroky stoupaly po kamenném točitém schodišti do nejvyšší věže hradu, jejich majitel si chtěl pravděpodobně dopřát pohled na svou novou říši. Na posledním ze schodů se však zastavil, z míry ho vyvedla osoba, která ho předběhla.

Otočila se k němu, a přestože byla schovaná v koutě ve stínu, Swen věděl naprosto přesně, o koho jde.
,,Tak jsi to dokázal," přistoupila k němu stařena blíž a nepatrně sebou škubla, když jí několik slunečních paprsků dopadlo na shrbená záda.

,,Bez tebe bych to nezvládl. Až teď si uvědomuji, jak jsi mocná," mírně se před ní poklonil.

,,Nech toto, ty blázne!" sykla po něm. ,,Tohle už nikdy nedělej - to ostatní budou padat na kolena před námi," zazubila se. Poté opět nasadila vážnou tvář: ,,Přinesl jsi mi TO?"

Swen přikývl a vyndal z kapsy jakýsi náhrdelník s krvavým rubínem. ,,Celých deset mých vojáků muselo Urwatha držet, abych mu tu cetku mohl strhnout z krku."

Za jiných okolností by stařena kohokoliv, kdo by tento předmět nazval cetkou, sežehla na popel, ale teď si té urážky ani nevšimla. Všechna její pozornost směřovala ke kameni, hned jak ho zahlédla, natěšeně po něm chňapla svou seschlou rukou s hodně dlouho nestříhanými nehty.

Swen ale v poslední chvilce ucukl: ,,Nejdřív mi řekni, co to je a proč po tom tak toužíš."


Odpovědí mu byl zprvu zamračený pohled doprovázený rozčileným prskáním na všechny strany a slovy: ,,Nehraj si se mnou!". Když se však po chvíli stařena uklidnila, kápla božskou.

,,Ten kámen v sobě skrývá sílu, kterou potřebuji, abychom mohli dokončit to, co jsme začali. Ty to nevíš, ale má moc už není taková, jaká bývala dříve... Seslání té poslední kletby mě stálo každý kousek magické energie, která mi ještě zbývala. Bez něj brzy zeslábnu, zemřu a se mnou zmizí vše, co teď máš. Kostlivci se rozpadnou, ghůlové se rozplynou, zombie a padnou a už nevstanou. A ty..."

,,No dobře, víc už slyšet nechci," rychle ji přerušil, skoro to vypadalo, jako by se bál, co se mu chystá říct a podal jí náhrdelník. Ta z něj krvavý rubín vyloupla a zbytek šperku vyhodila z okna věže. Kámen pak zasadila do středu svého diadému, který nosila na nečesané hlavě, kam naprosto přesně zapadl a rozzářil se.

,,Ach ano!" vzdychla čarodějnice a Swen si uvědomil, že to, co teď z vyšlo z jejích úst nebyl ten samý chrapot, na který byl zvyklý. Znělo to tak... líbezně.

A hlas nebyl jedinou věcí, která se na čarodějnici měnila. Vrásky i bradavice na jejím obličeji sami od sebe mizely, doposud šedavé vlasy se barvily do sytě černé a její nevábná postava se formovala do ladných křivek mladé dívky.
Swen neschopný slova zíral na tu krásu. Jakmile si čarodějnice všimla jeho obdivného pohledu, věděla, že do sebe nasála moc artefaktu do poslední kapky. Shodila ze sebe ten hnusný smrdutý hábit a pohlédla do skleněné okenní tabulky, kde se usmála na svůj nový odraz. ,,Konečně sama sebou."

Poté se usmála na Swena: ,,Říkej mi Jasmína. A teď už si se mnou hrát můžeš."

Stála před ním tak, jak ji pánbůh (či snad ďábel?) stvořil a sváděla ho svýma očima, které planuly stejně krvavým ohněm jako rubín zasazený v diadému - jediné věci, kterou měla momentálně na sobě.

Přivinula se k němu, jenže on na ni stále jen nehnutě a beze slova hleděl, jako smyslů zbavený. Až po chvíli zašeptal: ,,To nejde." Černovláska se od něj posmutněle odtáhla: ,,Proč ne?"

,,Mám na sobě zbroj," zamumlal ve vyhýbavé výmluvě. Jasmína však mávla rukou a jeho brnění z temného kovu se rozpadlo na stovky malých smítek a lehký vítr je odvál z okna ven. Opět se k němu přiblížila a vášnivě ho políbila. Když si dostatečně pohrála s jeho jazykem, zasténala: ,,Nechám ti vyrobit novou."

To už Swena opouštěl všechen vzdor, podobu stařeny nadobro vypudil ze svých myšlenek a nahradila ji půvabná dívka, jejíž rty chutnaly jako nabroušené ostří meče a jejíž doteky mu způsobovaly jak slast, tak i bolest, že už nepoznával rozdíl.

Jenže měl pocit, že mu stále něco chybí, že na něco důležitého zapomněl. Ve svém nitru zaznamenal ještě větší prázdnotu. Jakto? Měl být přece šťastný!

Jasmína jako by mu dokázala číst myšlenky a vidět jeho obavy.

,,Neboj se, Swene. Já mám tebe a ty máš mě."

Podobná slova už někde slyšel, sakra! Jen kdyby věděl kde. Od koho...

A pak se mu za zavřenými víčky zjevila, na konci temného tunelu jeho potlačených vzpomínek. Když opět otevřel oči, pohlédl pohrdavě na Jasmínu. ,,Dokud mi budeš lézt do hlavy, bude to - každý sám za sebe."


,,Au, všechno mě bolí," probouzela se Vivian a její pohled spočinul na železných mřížích. Zmateně a trochu vyděšeně se rozhlížela kolem sebe.

Páchlo to tam jako odpadní stoka, do které někdo přilil pár sudů moči a hodil po jejím proudu několik tlejících těl. Místnost to byla temná a ponurá, jediné světlo se sem dovnitř dostávalo maličkým okýnkem nahoře ve zdi žaláře. Zamřížované sice nebylo, ale i kdyby byla Vivian poloviční, stejně by se na druhou stranu neprotáhla. Navíc podle toho, co tam venku čekalo za zrůdy, je tady v kobce paradoxně nejvíc v bezpečí.

Prohmatala si hlavu a kousek nad levým spánkem našla malou bouli. Modřin a škrábanců měla na těle nespočet. Po vodě a chlebu však pátrala marně - pochybovala, že zůstalo mnoho dalších, kteří by ještě pociťovali hlad a žízeň (tedy pokud z toho vynecháme choutky jako trhat lidem maso z těla a pít jejich krev). K jejímu překvapení, jeden takový seděl hned ve vedlejší cele, spoutaný silnými řetězy, celý od krve a špíny.

,,Tak jsi vzhůru," zahřmělo za ní. Taky aby ne, když to řekl chlap jak hora, kterým Urwath samosebou byl. ,,Pamatuju si tě. Bojovala jsi statečně," pokusil se na dívku usmát, ale neměl na to dost sil.

,,To my všichni, můj pane. Bylo jich prostě moc." snažila se ho Vivian povzbudit, ale on si jen povzdechl. ,,Co jsem to za krále, když nedokážu ubránit svou zemi..."

,,Ptám se na totéž," vložil se do debaty Swen, který znenadání vpadl do věznice. ,,Nerad ruším vaši chvilku sebelítosti, Výsosti..." na posledním slově si dal nezvykle záležet, aby vynikl onen posměšný tón jeho hlasu, ,,Ale něco jsem vám přinesl." Hodil po Urwathovi pytlem jablek a měchem piva. Ten však nehnul ani brvou. Kdyby bylo rozhodování na jeho kručícím břiše, už by se po tom dávno vrhl a cpal se, jenže on si i za těžkých chvil uměl zachovat svou důstojnost.

Pouze se nevěřícně podíval na Swena: ,,Proč mi to nosíš? Proč mě necháváš žít? Měl jsem zemřít jako muž, v boji, s mečem v ruce - ne jako ubohý a neozbrojený zajatec v cele! Připravil jsi mě o místo v síni padlých, ty zrádný zlosyne!" křičel Urwath, až se kameny ve zdi třásly. Poté si odplivl Swenovým směrem a konečně se napil z měchu.

,,Žádný strach, na tomhle místě nezemřeš. Mám pro tebe vymyšlenou mnohem lepší smrt - a ještě mi tím prokážeš službu. V Síni padlých by ses stejně dlouho nezdržel, takže ti vlastně ušetřím cestu." dořekl Swen a šibalsky zazubil. Dál si už oberjarla nevšímal. Jeho pozornost se nyní upínala na vedlejší celu: ,,Tobě jsem nic nepřinesl... To proto, že bych rád vzal odtud pryč tebe. Našel jsem ti na hradě pěkný pokoj."

Vivian zarytě mlčela a dívala se opačným směrem. Lepší se koukat do zdi než do těch jeho proradných očí.

,,No, když nechceš jít po svých..." otočil se na svůj doprovod nemrtvých, ,,Tak oni tě tam rádi dovedou."

,,Nekousat, netrhat, neškrábat!" zvýšil na ně hlas a přejel je přísným pohledem. ,,Dokud se tedy nepokusí o nějakou hloupost."

Zombie poslušně, avšak trochu zklamaně přikývly.


Teplá koupel, dobré jídlo, konečně čisté oblečení - a ne ledajaké. Skříň v jejím pokoji byla plná nádherných plesových šatů, o kterých se jí nikdy ani nesnilo, že by si na ně mohla sáhnout, natož je nosit. Netečně sáhla po sněhově bílých, bohužel si nic z tohoto luxusu nedokázala užít, ne když její vládce hnil v kobce a její vlast zmítal chaos.

Swen ji navštívil k večeru. Při pohledu na ni strnul úžasem, bylo to poprvé za posledních pár hodin, kdy opravdu něco cítil, něco příjemného. Vypadala jako nevěsta. Jeho nevěsta... Kéž by.

,,Jdi pryč." posmutněle hlesla. ,,Ty stvůro."

A tak jeho prchlavé štěstí vystřídala bodavá bolest. Takhle ho vnímala? Jako monstrum? Najednou začal o všem, o sobě, pochybovat. Dostal moc, po které toužil, ale zároveň ztratil tu jedinou věc, na které mu předtím záleželo. Vypadá to, že obojí najednou mít zřejmě nemůže.

,,Nevěděl jsem, že to dopadne takhle. Ale musíš pochpit, že i přes to všechno... Jsem to pořád já."

,,Jistě, stvůra jsi byl už předtím, jen to nebylo vidět zvenčí," ušklíbla se Vivian hořce.

Ta slova už Swen neunesl, žíly na jeho spáncích naběhly a zlostí sevřel pěsti, zatímco se z jeho úst linul strašlivý řev: ,,Dělal jsem to všechno kvůli tobě, kvůli nám! Doufal jsem v nějakou iluzi budoucnosti, kde budeme mít oba co jíst, kde spát, kde si nebudeme muset dělat starosti, jestli přežijeme další den. Jenže ne všechny sny se vždy vyplní přesně podle našich očekávání... Tím, čím jsem se stal, jsem se stal pro tebe, protože tě miluju, nevděčnice!"

Poprvé za celý jejich rozhovor na něj Vivian nepohlédla očima plnýma opovržení. Na lásce je jedna krásná věc - a to, že je bezpodmínečná.

,,Já tebe taky," špitla a rozplakala se. Swen jí obejmul, tak jako tenkrát, jen s tím rozdílem, že jeho dotyk byl nyní jako led.

,,Čas vrátit nemůžu, takovou moc opravdu nemám. A co je horší, tohle ještě není konec. Přichází mnohem větší zlo než to, co dřímá ve mě. A já ho nemohu zastavit, je příliš pozdě..."

Nebo ne? Musí mluvit s Jasmínou. Musí zjistit, jestli z této mizérie vede ještě nějaká cesta ven.


,,To nemyslíš vážně," svíjela se čarodějka smíchy při pohledu na Swena, který svíral v prstech levé ruky konec trnu zabodnutého ve svém srdci.

,,Zastav to bláznovství, nebo to udělám!" pokoušel se vyhrožovat, když přesvědčování po dobrém nezabralo.

,,Posluž si, prosťáčku. Už tě stejně nepotřebuju, svoji část jsi splnil dokonale. Rozsel jsi strach a zkázu, umožnil mi vstup do míst, kam bych se za normálních okolností nikdy nedostala - aniž bych riskovala, že jakmile mě stráže zmerčí, budou mě chtít upálit zaživa." popichovala ho povýšeným pohledem. ,,Vlastně ani pořádně nevím, co se stane, když to uděláš. Myslíš si, že budeš zase takový, jako jsi býval dřív? Možná... Ale mnohem pravděpodobnější je, že prostě padneš k zemi mrtev - a tentokrát už se z ní nezvedneš."

Swenův doposud pevný a odhodlaný stisk polevil, Jasmína si toho nemohla nevšimnout. ,,Hodnej kluk, jen ho nech tam, kam patří. Byla by to škoda, o tebe přijít... Docela jsem si tě oblíbila. Jsem ochotná hodit tohle naše malé nedorozumění za hlavu, stále se ještě můžes stát králem. Spolu ovládneme nejen celý sever, ale rovnou celý svět."

Nato ho vzala za ruku, vedla ho několika temnými chodbami, poté sešli snad nekonečné schodiště - až do nejspodnějšího patra hradu, kde se nacházel obrovský ponurý sál plný zašlých soch a pavučin pokrytých rakví.

,,Kde to jsme?" rozhlížel se Swen nejistě kolem sebe.

,,Tohle je můj drahý ta Síň padlých, o které jsem ti vyprávěla. Každý válečník, který tu leží, je legendou. Podle pověstí právě teď v nebi popíjí s bohem Ódinem medovinu. No, je na čase ty jejich radovánky přeušit." zazubila se Jasmína a začala uprostřed místnosti čmárat křídou nějaké značky. ,,Zde povoláme našeho pána, který je přivede na tento svět jako armádu, bojující pod praporem smrti. K tomuto rituálu potřebujeme vhodnou oběť... Já vím, že jsme se dohodli na Urwathovi, ale okolnosti se změnily," kousla se do rtu. ,,Zbavíme se toho posledního, co ti brání obejmout tvou temnou stránku. Je mi to líto, ale královna může být jenom jedna!" nato hvízdla a do síně se přišoural pár zombií vedoucí svázanou Vivian,
jejíž původně sněhobílé šaty zdobila nyní jen krev a špína. Když ji pustili, svalila se bez vědomí na podlahu a Jasmína kolem ní dokončila magický kruh.

,,NE! To ti nedovolím!" tasil Swen meč a rozběhl se zuřivě k čarodějce. Jenomže jakmile se přiblížil k hranici kruhu, jakási síla ho zastavila.

,,Nezastavíš mě, ani ty, ani nikdo jiný!" vítězoslavně zakřičela a ozvěna se nesla sálem. V kapsy vytáhla malou svíci a lusknutím prstu ji zapálila. Poté si začala cosi mumlat tajemným jazykem, zatímco plamen svíčky stále více sílil a stíny na stěnách tančily do rytmu jejího zaříkávání.

Swen se bezmocně skácel na kolena a oči měl plné slz barvy popele a chuti beznaděje.


Vivian se pozvolna probouzela, opět s obrovskou bolestí hlavy aniž by tušila, kde je. Sakra, to se jí poslední dobou stávalo nějak často...

Její šestý smysl jí napovídal, že by měla nechat víčka zavřená a nehýbat se, dokud nepřijde ten správný okamžik. Cítila, že ruce má svázané, ačkoliv nijak pevně, při troše snahy by se z nich snad dokázala dostat. Dále slyšela cizí ženský hlas, jak nad ní pronáší zakázaná slova. Když najednou onen hlas utichl, oční škvírkou nakoukla nad sebe.Akorát včas, aby stihla uhnout smrtící dýce mířící si to k jejímu srdci.

Jasmínu to natolik zaskočilo, že dýku upustila. Vivian se rychle chopila příležitosti, během chvilky se vymanila se z provazových pout a skočila po dýce.

,,Nevzdáváš se, bojuješ až do posledního dechu... Už chápu, co na tobě viděl. Ale se mnou se maličká nemlžeš měřit." mávla rukou směrem k Vivian, jako by na ni chtěla seslat jakousi magickou vlnu, jenže nic se nestalo. Rituál ji stál příliš mnoho sil, ani krvavý rubín nemohl čarodějce pomoci.

,,Jak že si to říkala? Královna může být jen jedna," zabodla Vivian své nepřítelkyni dýku do těla až po jílec. ,,A jen tak pro pořádek, její jméno je Ulrika, Urwarhova žena."

S Jasmínou umírala i její krása a mládí, zanedlouho z ní byla zase ta ošklivá stařena. Kruh moci také slábl, Swen konečně mohl za jeho hranici. Sklonil se nad Jasmínou, aby ji mohl odebrat diadém, jenže ta z posledních zbytků sil - jakmile měla mladíka na dosah, zatáhla za trn a vyrvala mu ho z těla za doprovodu Swenova bolestného křiku. ,,Beru si svůj dar zpět. Škoda jen, že neuvidím, co že se to stane dál." Poté s úšklebkem na tváři zavřela oči.

Swen se zapotácel. Z jeho rány se lila černá krev a on cítil, jak ho naplňuje temnota a prázdnota. Než ho slabost přemohla úplně, chopil se opět svého meče a jeho sekem sťal čarodějnici hlavu - pro případ, že by se rozhodla opět vstát.

Padl na podlahu do kaluže své nevábně zbarvené krve a zachraptěl: ,,Musíš se odsud dostat, pryč, někam hodně daleko. O..o..oběť byla vykonána. On přijde. Varuj ostatní města. Na mě zapomeň... Tak běž!"

,,Bez tebe nikam nejdu! Neopustím tě," hladila ho po vlasech, zatímco její slzy padaly na jeho tvář.

Vtom ji polil obrovský chlad, jako kdyby se jí dotkla samotná smrt. Ohlédla se a spatřila za sebou hrozivý stín.
Nagash je tu.

,,Tak takhle vypadá ta vaše lidská láska? Ta jediná věc, pro kterou umíráte s úsměvem na tváři?"

Rozhlédl se po síni a jeho zlověstný pohled se zastavil na mrtvole stařeny.

,,Další pomatená duše. Jestli se chtěla těšit mé náruči, měla si tu dýku vrazit mezi prsa již před léty. Proč si každý myslí, že chci vládnout světu tak ubohému, jako je tan váš? Mám svou vlastní říši," zamračil se. ,,A opravdu se mi nelíbí, když mi někdo krade mé věrné služebníky z hlubin podzemí - nebo mi tam posílá ty, jejichž čas ještě nenadešel."

Otočil se k tiše sténajícímu Swenovi: ,,Tehle si smrt zaslouží, stane se potravou pro mé démony. Ale ti tam venku... Ne... Musím to napravit."

Doskřehotal Nagash a pomalu opět mizel.

,,Počkej!" křikla po stínu Vivian. ,,Vezmi si mě, ale jeho nech žít, prosím!"

Pán temna jako by již neslyšel. Chvíli se nic nedělo a Swen pomalu, ale jistě přestával dýchat, jeho srdce mlelo z posledního.

Vivian na něj mlčky hleděla, a přestože se jí jeho nemrtvý vzhled hnusil, se ho rozhodla naposledy políbit.

V její hlavě se znenadání ozval Nagashův hlas: ,,Přijímám tvoji nabídku. Přijdu si pro tebe, jakmile tvá duše přestane být čistá."

Do Swenovy tváře se začala opět vracet přirozená barvy, jeho šedavé vlasy získavaly zpět odstín havraních křídel, stihmata mizela a díra v jeho hrudi se pozvolna zacelovala.

Podobný proces probíhal u těch dvou zombií, které ji sem přivedly.
,,Tak jdeme, ty můj ó všemocný temný rytíři." podepřela Vivian Swena a společně se belhali pryč. ,,Nerada bych po tom všem viděla tu tvojí krásnou hlavu na popravčím špalku."


Polárka - hvězda vedoucí ztracené poutníky na sever osvětlovala spolu s měsícem trosky města Valhally. Potrvá roky, než se místním obyvatelům podaří opravit tu spoušť. Stále je to ale přijatelná cena za vykoupení svých životů...

Vivian opřela stále otřeseného Swena o jeden ze stromů - rozhodla se je oba ukrýt v lese, než vymyslí, co dál. Najednou v dálce zahlédla jakési malé růžové světýlko, které jakoby jí lákalo vydat se tím směrem.

,,Vidíš to taky?" ukázala na ono místo.

Swen se při pohledu na bludičku usmál. ,,Teď je řada na tobě. Snad je tvůj osud lepší než ten můj."

,,O čem to mluvíš?" nechápavě zamrkala. ,,Kam ta cesta vůbec vede?"

Opět jakoby v hlavě uslyšela ten strašlivý smrtonosný chrapot: ,,Ke mě přece."

,,Říkal jsi něco Swene?"

,,Že je mi zima a mám hlad, jako za starejch dobrejch časů," zaculil se. ,,Ale co, dokud mám tebe a ty máš mě, na ničem jiným nezáleží."

Tentokrát o tom nepochyboval.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yumi ゆみ Yumi ゆみ | Web | 24. února 2014 v 10:21 | Reagovat

Hej, hej NANA patrí medzi moje najobľúbenejšie anime ♥ Ale škoda že to skončilo tak ako to skončilo, chcela som aby to skončilo šťastne ... --" Chcela som si prečítať mangu ale nikde som nič nenašla ... Chcem aby bola Hachi s Nobouom ^____^
A pesničky som si posťahovala tiež, tak občas si počúvnem n__n

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama