Zloděj ze stok

22. února 2014 v 14:30 | Nina |  Literární koutek
Temnou místnost prozařovalo pouze světlo pochodně. Slyšet bylo akorát tak šmejdění krys a proud ne zrovna čisté vody. Jó, když přišel Istfyr na svět, Podzemí vypadalo úplně jinak než dnes. Kdosi by to nazval ,,hnusnou páchnoucí stokou". Ta se však za ta léta proměnila v sídlo jednoho z největších, nejbohatších a nejmocnějších cechů v říši - toho, kde platí jen jedno pravidlo. A to, že žádná pravidla neexistujou.



Místo se tu našlo pro každého, kdo ztratil v životě cestu nebo víru. Pro sirotky, pro rebely, uprchlíky i psance.

Ačkoliv se to tu hemžilo lapky a hrdlořezy, Istfyrova matka Calimë byla čistá jako lilie. Sem ,,dolů" šla jen proto, že milovala jednoho z nich - Istfyrova otce. Samotného vůdce Eruwena.

Bohužel, skupina zlodějů je jako smečka vlků. Stále se rvou o to, kdo je nejsilnější. Dlouhou dobu, zatím nejdelší ze všech, si ,,alfa samec" bránil svoje místo, ale stáří jednou dožene každého z nás. Cítíte, jak vás pomalu, ale jistě opouští síla a chuť dál bojovat...

Ještě než Eruwen naposledy vydechl, už v ruce svíral pomyslné žezlo Turon, který sice byl známý v celém Podzemí, ale jeho pověst nebyla zrovna valná.

,,TY?" zrudla Calimë vztekem, když uviděla Turonův vítězoslavný úsměv.
,,V žádném případě nemůžeš vést naše lidi - jsi ten největší srab, kterého znám! Napadat zezadu a jedem místo čestného souboje."

Turon se ušklíbnul: ,,Moje drahá, možná ti to ještě nedošlo, ale my nejsme žádný rytíři dobra, co si pamatuješ zpovrchu. Sme chmatáci a máme vlastní techniky. Říkej tomu nepoctivost, já tomu říkám mazanost."

Nato luskl prsty a ve vteřině přiběhli dva jeho noví nohsledi. ,,Nechte ji zavřenou ve svém pokoji, dokud nepřijde rozumu," ukázal na Calimë.

Mezitím si jen tak mimoděk pohrával se svou dýkou: ,,A co se týče tvého manžela, měla bys mi děkovat, prokázal jsem mu službu."

***

,,Jak si jako představujete tvrdit mi, že utekla?" měřil si Turon svoji chásku pohledem. ,,Kam by asi šla?"

,,Já nevím, pane." ,,Hlídali jsme ji ve dne v noci, ale prostě zmizela."
,,Nemůže být daleko." Překřikoval jeden druhého.

,,A dost!" bouchl nový vůdce pěstí do stolu. ,,Najdete ji a přivedete. Živou nebo mrtvou. Zdvojnásobte hlídky. Jestli se dostane ven a prozradí císařským vojákům naši skrýš..."
Ani se neodvažoval to doříct.

***

A opravdu, po nějaké době ji našli. Aby ne, skoro všichni obyvatelé stok se snažili najít zdroj toho pronikavého dětského pláče. Calimë sedělanehybně opřená o stěnu v kaluži krve a v jejích rukou ležel malý chlapec.

Jakkoliv měl Turon ledové srdce, slza za svou ztracenou, však nikdy neopětovanou lásku, mu ukápla a Istfyra se ujal jako vlastního. Učil ho jak zacházet se zbraněmi, jak splynout se stínem a všem různým kapsářským trikům.

,,Otče? Kdy budu moct jít s ostatními nahoru?" ptal se ho stále častěji.
Odpověď však stále nepřicházela...

***

Když bylo Istfyrovi dvacet let, jeho snaha podívat se alespoň jednou ven opadávala a zdálo se, že se smířil s životem v Podzemí. To má přece tolik co nabídnout! Chlast, ženský, rvačky a hazard... To byl nyní celý jeho svět.

Dokud se tedy neobrátil vzhůru nohama.

,,No to ani náhodou. Nedovolím, aby mě v kartách porazil nějakej rozmazlenej bastard!" rozčílil se jeden už dost připitý lapka, který měl teď podle pravidel hry dát Istfyrovi svoje poslední měďáky.

,,Komu říkáš bastarde, ty hubo nevymáchaná?" obořil se na něj mladík.

,,Tobě přece! Každej to ví, že nejseš Turonův pravej syn. Ta ušatá děvka, tvoje máti, by mu nikdy nedala, ani kdyby ji mučil," řehtal se opilec. ,,Ani po tom, co vodklidil tvýho otce z cesty se nepřestala vzpouzet. Jono, ta roštěnka měla ale šťávu," ukápla mu slina na už takhle dost zasviněnou košili.

,,Ale... Ale..." chytal se Istfyr hlavu. ,,To nemůže být pravda."

Najednou měl chuť rozmlátit všechno kolem sebe. Hlasitě zařval, popadl nejbližší věc, co měl po ruce a praštil s ní o zem. Naneštěstí to byla lampa, která dopadla do kaluže rozlité kořalky.

Nejprve se oheň rozšířil po dřevěném stole, pak jiskry přeskočily na židle a když plamen olíznul lem koberce, začínalo jít do tuhého. S požárem propukla panika. Každý zmateně pobíhal ze strany na stranu, všichni se pokoušeli hasit, ale vypadalo to, jako by oheň spíše více rozdmýchávali.

,,Copak tu nemáš žádnou vodu, hospodskej?"
,,Ne, jenom pálenku."
,,Všichni ke kanalizaci!" ozývalo se kolem.

A v tom Istfyr ucítil příležitost. Co ho tady drží? Snůška lží. Nahoře může být tím, kým chce. Nebude srabem, co se schovává v díře!

Jak předpokládal, místní stráže měli nyní důležitější problémy než hlídat tajný vchod. Mříž sice byla zamčená, ale paklíč si s ní hravě poradil. Chudák chlapec se musel proplazit labyrintem, naštěstí již dlouho nepoužívaných odtokových rour, než konečně našel žebřík k víku.

***

Istfyr tehdy poprvé spatřil denní světlo a konečně se mohl nadechnout čerstvého vzduchu. A že to byl sakra dobrej pocit! Odplivnul si na dlažbu před vchodem do Andorských stok a vykročil vstříc novému životu.

Lepšímu? Kdo ví... Potutelně se usmál při myšlence, že u sebe stále nosí svojí
skřetí masku a kopí má čerstvě nabroušené.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama