Literární koutek

Pouto

22. února 2014 v 15:19 | Nina
Atheniel se narodil na vzdáleném ostrově jménem Ulthuan, kde spolu ve vzájemném míru a harmonii žilo společenství elfů - vysokých nestárnoucích bytostí s mírně zašpičatělýma ušima a neskonalým vztahem k přírodě. Vyrůstal však na úplně jiném místě... Byl totiž jiný než ostatní. Tedy, alespoň napůl.



Divoženka

22. února 2014 v 14:50 | Nina
Nedívej se na mě tak, těma smutnýma očima, prosím. Ty víš, že ti ublížit nechci, jenže musím.

... Honilo se hlavou hladové elfské dívence při pohledu na zatoulanou laňku. Rády by jí to řekla i nahlas, leč při každém pokusu o to, vydat ze sebe nějaké srozumitelné či smysluplné slovo, se z jejích úst linulo jen skřehotání či vrčení. Za ta léta strávená v lese už zapoměla, jak na to.



Zloděj ze stok

22. února 2014 v 14:30 | Nina
Temnou místnost prozařovalo pouze světlo pochodně. Slyšet bylo akorát tak šmejdění krys a proud ne zrovna čisté vody. Jó, když přišel Istfyr na svět, Podzemí vypadalo úplně jinak než dnes. Kdosi by to nazval ,,hnusnou páchnoucí stokou". Ta se však za ta léta proměnila v sídlo jednoho z největších, nejbohatších a nejmocnějších cechů v říši - toho, kde platí jen jedno pravidlo. A to, že žádná pravidla neexistujou.

Khaineho nevěsta

22. února 2014 v 14:21 | Nina
Neexistoval nikdo, kdo by se vyznal ve všech prostorách tohoto Nistrou již dávno zapomenutého místa - v těch nekonečných chodbách, které zatáčejí a kroutí se, stoupají a klesají. Každá část vypadá úplně stejně: tmavě hnědá, ponurá a páchnoucí něčím zkaženým.

Přesto tento tísnivý labyrint nesl vznešené, ač lživé pojmenování. Svatyně Vykupitelů. Nejen, že tam nikdo vykoupení nedojde, ale navíc těm, kteří se vydávají za služebníky Paní není nic svaté. Vše je jen kamufláž. Místo modliteb a zpovědí je povětšinou na denním pořádku boj. Trénují své akolyty ve vojáky, aby mohli vést křížové výpravy proti antagonistům - všem nevěřícím odmítajících naslouchat slovu Khaineho. Když je přeci něco špatného uděláno pro dobrou věc, bude to nakonec odpuštěno. Nebo ne? Alespoň tak si to namlouvali...

Havran

1. února 2012 v 18:21 | Nina
Tajemný muž v černým plášti,
nedostupný, plný zášti,
díky chybám dokonalej,
nebezpečnej, proměnlivej

Je to havran
s nocí v temným hávu slpývá
skřehotavým tónem zpívá
v srdci ho skrývám
Tahy křídel víří prach
jde - z něj - strach!

Má popelavě šedé peří
které na zem vrhá stín
vítr nimi letem šíří
pak dusí mě svým objetím

Čím výš letí do oblak,
tím blíž je i jeho pád
ze země se nezvedne,
leží mrtvý vedle mne.

Úplněk

1. února 2012 v 18:15 | Nina
V noci vyju na měsíc,
vycházím tak tmě vstříc,
přeju si být hvězdám blíž
a před lidmi si hledám skrýš.

Jsem v díře, kde mě nenajdou,
nezabijou nenávistí svou,
stačí tu jen přečkat do dne
než to zvíře ve mě zkrotne.

V noci vyju na měsíc,
každý z nás má rub i líc,
na světle jsem dívka, pak
se ze mě stává vlkodlak.

Nebudu ti lásko lhát,
mám chuť kousat, trhat, rvát
zmítá mnou vášeň, touha, chtíč,
tak mě radši dostaň rychle pryč!!!

Když je luna v úplňku,
tak se probouzím, i když mám dávno spát.
Místo krásky netvor vstává,
na sobě kožich, ostrý zub a dráp....

První ,,vítezství"

17. ledna 2012 v 19:43 | Nina
,,Zvedat se ze země, ty jedna nána zbavělá! Bojovat se mnou!" křičel na Uldu chlap jak hora, který si říkal její otec. Ruce i nohy mu zdobily mohutné svaly, u barbara typické, a tvář měl pokrytou hustým křovím ryšavých fousů, které však neladily s jeho prošedivělými vlasy. Jeho výchova byla tvrdá, ale svým způsobem spravedlivá a naučná. Nebyl z těch, kdo by své dítě jen tak seřezali, on Uldu nechal, aby se bránila. Ale co asi tenkrát mohla svést šestiletá holčička, která meč sotva uzvedla? Ležela schoulená v klubíčku mezi stébly trávy a kopečky hlíny a plakala. ,,Utřít ty slzy, nebo ti já dát mnohem větčí důvod ke brek." zaburácel opět nad ní hlas jako hrom a přišla rána rychlostí blesku, která zasáhla její maličkou ručku. Ta fyzická bolest se nedala srovnávat s tím jak jí tohle zacházení ničilo srdce, matka se jí nezastala, lásky se jí nedostalo od žádného z rodičů. Vypustila ze sebe pouze tiché: ,,Au." ,,Nefňukat. To by ti v bitba nepomoct, jen rozesmát nepřítel. A ten neznat milost, slitování ani soucit." zamračilo se na ni jeho vrásčité čelo a přerazil jí i ruku druhou.



Novoroční předsevzetí

9. ledna 2012 v 17:18 | Nina
Jak jistě víte... Nedávno skončil rok 2011 a nastal rok 2012. Pro někoho to mžůe znamenat nový začátek, čas na změnu. A jak jinak dosáhnout svého cíle než si dát novoroční předsevzetí? Například: ,,Už nikdy nebudu pít!" ,,Přestanu kouřit!" ,,Začnu se učit!" ,,Zhubnu!" ,,Najdu konečně pravou lásku!"

Proště - my všichni chceme, aby se naše sny a přání staly skutečností. Aby letošní rok byl ten nejlepší (nebo alespoň lepší než ten loňský). Stojíme na startu plni nadějí a očekávání. Jenže to nestačí, komu chybí snaha a pevná vůle, daleko nedojde. Podle statistik 54% lidí, kteří si dali novoční předsevzetí, ho vydrželi plnit sotva do Tří králů. Proč?

Myslím si, že je to proto, že si nasadili laťku příliš vysoko. Člověk se nedokáže změnit ze dne na den, je to dlouhodobý proces a podle mě vyžaduje mnoho trpělivosti. A proto, snažme se místo přestávání tu věc zprvu jen omezit. Místo toho s něčím nahonem začínat, si to nějdřív vyzkoušet. Říct si místo ,,musím" že ,,chci" nebo ,,potřebuji". Srovnejme si myšlenky a pocity, protože pouze potom budeme vědět s jistotou, po čem nejvíce toužíme a jakou cestou (jakkoliv dlouhou, trnitou a klikatou) k tomu nakonec dojdeme. A to kdykoliv, nejen po Novém roce.

Vlk a Liška

11. srpna 2011 v 11:45 | Nina
V tuhle dobu již měla dávno spát, doma ve své posteli, zavřená v bezpečí - a ne se místo toho toulat vystrašená po lesích. Zdálo se jí to, nebo se ty stíny pohybují? Stromy natahují větve jako ruce a sápou se po ní. Utéct není kam, zakopla o bludný kořen a motá se v nekonečném kruhu. Zezadu jí dohánějí, zepředu nadbíhají. Volání o pomoc nikdo neuslyší a na boj i obranu je příliš slabá.

Vzdala by to, kdyby se v poslední chvíli ze křoví nevynořil její zachránce. Stačilo aby se objevil a všechno, co ji ohrzožovalo zmizelo. Jenže co když to zmizelo ještě před větším nebezpečím? Nebyl to totiž žádný vysněný pohádkový princ ani rytíř. Byl to vlkodlak. Avšak vypadal, že má blíže ke člověku nežli ke zvířeti...

Měsíc v úplňku ustával, mizel za mraky a chlupatý vlk se začal svíjet v křečích na zemi. Za příšerného řevu se měnil zpět v mladého chlapce. Když proměna skončila, půjčila mu dívka něco ze svého oblečení; byl totiž zcela nahý, své staré hadry roztrhal.

Ačkoliv jí naháněl strach, přiblížila se k němu a dotkla se ho, odhrnula mu pramen ebenových vlasů z čela a prohlédla si jeho obličej. Znala ho a přesto o něm nevěděla vůbec nic. Přistěhoval se do města před nedávnem a ostatním lidem se vyhýbal, uzavíral se sám do sebe. Myslela si, že je němý - nebo má temnou minulost či skrývané tajemství, o kterém nechce mluvit. Teď měla jasno. Obejmula ho na důkaz pochopení a podpory v tom, čím si prochází. Nabízela mu pomoc a přátelství jako oplátku za záchranu jejího života před lesními stvůrami.

Ale jakmile se jejich pohledy střetly, spojily se i jejich rty a jejich srdce se sladily do stejného rytmu. Mezi nimi přeskakovaly jiskry, div že nevzplál oheň.

Povalil ji do měkkého mechu, měl mnohonásobně větší sílu, takže se nemohla bránit. Ale ona se tomu chtěla poddat dobrovolně! Rozpustil její zrzavý liščí ohon, pak rozvázal stužku a šňůrku na sněhově bílých šatech.
Když měl volnou cestu, pronikl do jejího těla svým. Zmýtala se v něm touha, až posedlost. Pohyboval se rychle a hrubě, jako by mu šlo jen o vlastní spokojenost a o ni se nezajímal. Opak však byl pravdou, pouze se neuměl ovládat; tohle nebylo poprvé co něchtěně ublížil někomu, koho měl rád. Její šaty zešedly prachem a zdobily je čerstvé skvrny od krve z rozedřených zad. Ona neuronila ani slzu, bolest se jí líbila...

Přitulil se k ní a něžnosti jí vynahradil. Usnuli spolu, avšak chlapec se před svítáním vytratil a dívka se po společné noci probudila sama. Nebyl to příjemný pocit, připadala si využitá a osamělá. O to horší bylo pozdější zjištění, že v ní na tohle dovádění zanechal památku, která jí ho bude připomínat do konce života...

Krvavé Tajemství

10. srpna 2011 v 22:24 | Nina
Kráčeli vedle sebe malými a pomalými kroky. Srpek měsíce se schoval za kouřové mraky, takže kromě hvězd na obloze a pouličních lamp na cestu svítily jen jeho oči. Na světle se barvily do jasně modré, ale za tmy se staly kalně zelenými. Mohla se do nich koukat celé dny i noci, stejně jako poslouchat jeho příjemný hlas; nevnímala ani tak slova, jako tóny. Fascinoval ji, nikoho jako on ještě nikdy nepoznala a pochybovala, že se někdy objeví ještě někdo takový - kdo jí je tak podobný a přesto rozdílný... Její myšlenky přerušilo hrobové ticho, on domluvil a přistihl ji, že neposlouchá. Zastyděla se a omluvila. ,,To je v pořádku, spíš ty promiň, že tě tu nechávám takhle mrznout." Nato si chtěl sundat bundu. ,,Jen si jí nech, stačilo by objetí." usmála se a přitiskla se k němu co nejblíž to šlo. Ucítila jeho kůži a spálila se. Byla teplá? Přímo horká jako rozpálená zrnka písku v poušti. Jeho naopak zamrazilo, její ledový dotek mu naježil všechny chlupy po těle. Připadal si jakoby na něj sáhla sama smrt. Oba se od sebe odtáhli a vyměnili si pohledy. Tvářili se nechápavě a světaznale zároveň.

Ona: Už vím, proč se tak štítil mého stříbrného řetízku.
On: Už vím, proč ven vychází pouze za stínu a šera.
Ona: Už vím, proč má tak velkou sílu a časté návaly vzteku.
On: Už vím, že to co pila ze sklenice rozhodně nebylo červené víno.
Ona: Už vím, proč se každý úplněk záhadně vytrácí z města.
On: Už vím, že mě ovlivnila a láska mezi námi není skutečná.

A tak se ze dvou zamilovaných stali nepřátelé. Bitva o přežití začíná dnes v noci!

 
 

Reklama