Literární koutek

Valhalla - část 2

23. února 2014 v 23:06 | Nikol

Těžkopádné kroky stoupaly po kamenném točitém schodišti do nejvyšší věže hradu, jejich majitel si chtěl pravděpodobně dopřát pohled na svou novou říši. Na posledním ze schodů se však zastavil, z míry ho vyvedla osoba, která ho předběhla.

Otočila se k němu, a přestože byla schovaná v koutě ve stínu, Swen věděl naprosto přesně, o koho jde.
,,Tak jsi to dokázal," přistoupila k němu stařena blíž a nepatrně sebou škubla, když jí několik slunečních paprsků dopadlo na shrbená záda.

,,Bez tebe bych to nezvládl. Až teď si uvědomuji, jak jsi mocná," mírně se před ní poklonil.

,,Nech toto, ty blázne!" sykla po něm. ,,Tohle už nikdy nedělej - to ostatní budou padat na kolena před námi," zazubila se. Poté opět nasadila vážnou tvář: ,,Přinesl jsi mi TO?"

Swen přikývl a vyndal z kapsy jakýsi náhrdelník s krvavým rubínem. ,,Celých deset mých vojáků muselo Urwatha držet, abych mu tu cetku mohl strhnout z krku."

Za jiných okolností by stařena kohokoliv, kdo by tento předmět nazval cetkou, sežehla na popel, ale teď si té urážky ani nevšimla. Všechna její pozornost směřovala ke kameni, hned jak ho zahlédla, natěšeně po něm chňapla svou seschlou rukou s hodně dlouho nestříhanými nehty.

Swen ale v poslední chvilce ucukl: ,,Nejdřív mi řekni, co to je a proč po tom tak toužíš."

Valhalla - část 1

23. února 2014 v 20:16 | Nikol
Legenda praví, že Valhalla (neboli Síň padlých) byla kdysi dávno pohřebištěm slavných bojovníků. Jejich hroby a těla v nich jsou prý ukryta někde v podzemí města. Jenže co když se někdo rozhodne narušit jejich věčný spánek a zneužít je pro vlastní zvrácené účely?

Pro Vivian a Swena je připraveno nejen nezapomenutelné dobrodružství, ale také těžká zkouška jejich přátelství, a to když jeden z nich přijde na scestí dobra se zlem.

Čarodějnice má vizi a tou má být příchod vyvoleného. Chystá tajemný rituál, za účelem probudit temného pána, který pomocí armády nemrtvých ovládne celý svět.

Dokáže Vivian zastavit neodvratnou zkázu, porazit samu Smrt a získat zpět Swena, který mezitím ztratil srdce i duši?


Pouto

22. února 2014 v 15:19 | Nina
Atheniel se narodil na vzdáleném ostrově jménem Ulthuan, kde spolu ve vzájemném míru a harmonii žilo společenství elfů - vysokých nestárnoucích bytostí s mírně zašpičatělýma ušima a neskonalým vztahem k přírodě. Vyrůstal však na úplně jiném místě... Byl totiž jiný než ostatní. Tedy, alespoň napůl.



Divoženka

22. února 2014 v 14:50 | Nina
Nedívej se na mě tak, těma smutnýma očima, prosím. Ty víš, že ti ublížit nechci, jenže musím.

... Honilo se hlavou hladové elfské dívence při pohledu na zatoulanou laňku. Rády by jí to řekla i nahlas, leč při každém pokusu o to, vydat ze sebe nějaké srozumitelné či smysluplné slovo, se z jejích úst linulo jen skřehotání či vrčení. Za ta léta strávená v lese už zapoměla, jak na to.



Zloděj ze stok

22. února 2014 v 14:30 | Nina
Temnou místnost prozařovalo pouze světlo pochodně. Slyšet bylo akorát tak šmejdění krys a proud ne zrovna čisté vody. Jó, když přišel Istfyr na svět, Podzemí vypadalo úplně jinak než dnes. Kdosi by to nazval ,,hnusnou páchnoucí stokou". Ta se však za ta léta proměnila v sídlo jednoho z největších, nejbohatších a nejmocnějších cechů v říši - toho, kde platí jen jedno pravidlo. A to, že žádná pravidla neexistujou.

Khaineho nevěsta

22. února 2014 v 14:21 | Nina
Neexistoval nikdo, kdo by se vyznal ve všech prostorách tohoto Nistrou již dávno zapomenutého místa - v těch nekonečných chodbách, které zatáčejí a kroutí se, stoupají a klesají. Každá část vypadá úplně stejně: tmavě hnědá, ponurá a páchnoucí něčím zkaženým.

Přesto tento tísnivý labyrint nesl vznešené, ač lživé pojmenování. Svatyně Vykupitelů. Nejen, že tam nikdo vykoupení nedojde, ale navíc těm, kteří se vydávají za služebníky Paní není nic svaté. Vše je jen kamufláž. Místo modliteb a zpovědí je povětšinou na denním pořádku boj. Trénují své akolyty ve vojáky, aby mohli vést křížové výpravy proti antagonistům - všem nevěřícím odmítajících naslouchat slovu Khaineho. Když je přeci něco špatného uděláno pro dobrou věc, bude to nakonec odpuštěno. Nebo ne? Alespoň tak si to namlouvali...

Havran

1. února 2012 v 18:21 | Nina
Tajemný muž v černým plášti,
nedostupný, plný zášti,
díky chybám dokonalej,
nebezpečnej, proměnlivej

Je to havran
s nocí v temným hávu slpývá
skřehotavým tónem zpívá
v srdci ho skrývám
Tahy křídel víří prach
jde - z něj - strach!

Má popelavě šedé peří
které na zem vrhá stín
vítr nimi letem šíří
pak dusí mě svým objetím

Čím výš letí do oblak,
tím blíž je i jeho pád
ze země se nezvedne,
leží mrtvý vedle mne.

Úplněk

1. února 2012 v 18:15 | Nina
V noci vyju na měsíc,
vycházím tak tmě vstříc,
přeju si být hvězdám blíž
a před lidmi si hledám skrýš.

Jsem v díře, kde mě nenajdou,
nezabijou nenávistí svou,
stačí tu jen přečkat do dne
než to zvíře ve mě zkrotne.

V noci vyju na měsíc,
každý z nás má rub i líc,
na světle jsem dívka, pak
se ze mě stává vlkodlak.

Nebudu ti lásko lhát,
mám chuť kousat, trhat, rvát
zmítá mnou vášeň, touha, chtíč,
tak mě radši dostaň rychle pryč!!!

Když je luna v úplňku,
tak se probouzím, i když mám dávno spát.
Místo krásky netvor vstává,
na sobě kožich, ostrý zub a dráp....

První ,,vítezství"

17. ledna 2012 v 19:43 | Nina
,,Zvedat se ze země, ty jedna nána zbavělá! Bojovat se mnou!" křičel na Uldu chlap jak hora, který si říkal její otec. Ruce i nohy mu zdobily mohutné svaly, u barbara typické, a tvář měl pokrytou hustým křovím ryšavých fousů, které však neladily s jeho prošedivělými vlasy. Jeho výchova byla tvrdá, ale svým způsobem spravedlivá a naučná. Nebyl z těch, kdo by své dítě jen tak seřezali, on Uldu nechal, aby se bránila. Ale co asi tenkrát mohla svést šestiletá holčička, která meč sotva uzvedla? Ležela schoulená v klubíčku mezi stébly trávy a kopečky hlíny a plakala. ,,Utřít ty slzy, nebo ti já dát mnohem větčí důvod ke brek." zaburácel opět nad ní hlas jako hrom a přišla rána rychlostí blesku, která zasáhla její maličkou ručku. Ta fyzická bolest se nedala srovnávat s tím jak jí tohle zacházení ničilo srdce, matka se jí nezastala, lásky se jí nedostalo od žádného z rodičů. Vypustila ze sebe pouze tiché: ,,Au." ,,Nefňukat. To by ti v bitba nepomoct, jen rozesmát nepřítel. A ten neznat milost, slitování ani soucit." zamračilo se na ni jeho vrásčité čelo a přerazil jí i ruku druhou.



Novoroční předsevzetí

9. ledna 2012 v 17:18 | Nina
Jak jistě víte... Nedávno skončil rok 2011 a nastal rok 2012. Pro někoho to mžůe znamenat nový začátek, čas na změnu. A jak jinak dosáhnout svého cíle než si dát novoroční předsevzetí? Například: ,,Už nikdy nebudu pít!" ,,Přestanu kouřit!" ,,Začnu se učit!" ,,Zhubnu!" ,,Najdu konečně pravou lásku!"

Proště - my všichni chceme, aby se naše sny a přání staly skutečností. Aby letošní rok byl ten nejlepší (nebo alespoň lepší než ten loňský). Stojíme na startu plni nadějí a očekávání. Jenže to nestačí, komu chybí snaha a pevná vůle, daleko nedojde. Podle statistik 54% lidí, kteří si dali novoční předsevzetí, ho vydrželi plnit sotva do Tří králů. Proč?

Myslím si, že je to proto, že si nasadili laťku příliš vysoko. Člověk se nedokáže změnit ze dne na den, je to dlouhodobý proces a podle mě vyžaduje mnoho trpělivosti. A proto, snažme se místo přestávání tu věc zprvu jen omezit. Místo toho s něčím nahonem začínat, si to nějdřív vyzkoušet. Říct si místo ,,musím" že ,,chci" nebo ,,potřebuji". Srovnejme si myšlenky a pocity, protože pouze potom budeme vědět s jistotou, po čem nejvíce toužíme a jakou cestou (jakkoliv dlouhou, trnitou a klikatou) k tomu nakonec dojdeme. A to kdykoliv, nejen po Novém roce.

 
 

Reklama