na Blog.cz

V noci vyju na měsíc,
vycházím tak tmě vstříc,

přeju si být hvězdám blíž

a před lidmi si hledám skrýš.

Jsem v díře, kde mě nenajdou,

nezabijou nenávistí svou,

stačí tu jen přečkat do dne

než to zvíře ve mě zkrotne.

V noci vyju na měsíc,

každý z nás má rub i líc,

na světle jsem dívka, pak

se ze mě stává vlkodlak.

Nebudu ti lásko lhát,

mám chuť kousat, trhat, rvát

zmítá mnou vášeň, touha, chtíč,

tak mě radši dostaň rychle pryč!!!

Když je luna v úplňku,

tak se probouzím, i když mám dávno spát.

Místo krásky netvor vstává,

na sobě kožich, ostrý zub a dráp....

Sloka 1)
Sedej ke stolu na němž máš karty rozdaný,
osud tvůj teď leží ve tvých rukou na dlani,
záleží jen tobě jak s ním naložíš,
jestli se otočíš zády nebo čelem postavíš.

Chci po tobě

vše a nic.

Jsem tvá smrt,

chodím z měst do vesnic.

Doteď jsi tu sám tvrd,

čekals na mě,

tak teď zemři a trp!

Pak ti někdo jako karty život zamíchá,
těžko se ti dýchá, tvoje pýcha utichá,
dobýváš se k vítezství nebo čekáš na prohru?
Tuhle bitvu rozhodne už jen eso v rukávu!

Sloka 3)
Bohužel má vždycky navrch ten kdo podvádí,

u takovejch lidí nepoznáš zda jsou falešný,

je jen otázkou času kdy se zase karta obrátí,

tak to přesně dopadá, když hraješ se smrtí.

Je to tvý prokletí...

Chybí ti... objetí... od smrti...

Tvou duši mám v zajetí...

Tvý srdce se v kusy rozletí!!!

Každej tah sázky zvyšuješ,
ke smrti se přibližuješ,

ona - tvá srdcová dáma

střelí šíp a v srdci a rána

ty sis myslel že jsi král

ale tomu by se každej smál

za chvíli tahle hra skončí

tvůj svět se přestane točit!

Jak jistě víte... Nedávno skončil rok 2011 a nastal rok 2012. Pro někoho to mžůe znamenat nový začátek, čas na změnu. A jak jinak dosáhnout svého cíle než si dát novoroční předsevzetí? Například: ,,Už nikdy nebudu pít!" ,,Přestanu kouřit!" ,,Začnu se učit!" ,,Zhubnu!" ,,Najdu konečně pravou lásku!"

Proště - my všichni chceme, aby se naše sny a přání staly skutečností. Aby letošní rok byl ten nejlepší (nebo alespoň lepší než ten loňský). Stojíme na startu plni nadějí a očekávání. Jenže to nestačí, komu chybí snaha a pevná vůle, daleko nedojde. Podle statistik 54% lidí, kteří si dali novoční předsevzetí, ho vydrželi plnit sotva do Tří králů. Proč?

Myslím si, že je to proto, že si nasadili laťku příliš vysoko. Člověk se nedokáže změnit ze dne na den, je to dlouhodobý proces a podle mě vyžaduje mnoho trpělivosti. A proto, snažme se místo přestávání tu věc zprvu jen omezit. Místo toho s něčím nahonem začínat, si to nějdřív vyzkoušet. Říct si místo ,,musím" že ,,chci" nebo ,,potřebuji". Srovnejme si myšlenky a pocity, protože pouze potom budeme vědět s jistotou, po čem nejvíce toužíme a jakou cestou (jakkoliv dlouhou, trnitou a klikatou) k tomu nakonec dojdeme. A to kdykoliv, nejen po Novém roce.

V tuhle dobu již měla dávno spát, doma ve své posteli, zavřená v bezpečí - a ne se místo toho toulat vystrašená po lesích. Zdálo se jí to, nebo se ty stíny pohybují? Stromy natahují větve jako ruce a sápou se po ní. Utéct není kam, zakopla o bludný kořen a motá se v nekonečném kruhu. Zezadu jí dohánějí, zepředu nadbíhají. Volání o pomoc nikdo neuslyší a na boj i obranu je příliš slabá.

Vzdala by to, kdyby se v poslední chvíli ze křoví nevynořil její zachránce. Stačilo aby se objevil a všechno, co ji ohrzožovalo zmizelo. Jenže co když to zmizelo ještě před větším nebezpečím? Nebyl to totiž žádný vysněný pohádkový princ ani rytíř. Byl to vlkodlak. Avšak vypadal, že má blíže ke člověku nežli ke zvířeti...

Měsíc v úplňku ustával, mizel za mraky a chlupatý vlk se začal svíjet v křečích na zemi. Za příšerného řevu se měnil zpět v mladého chlapce. Když proměna skončila, půjčila mu dívka něco ze svého oblečení; byl totiž zcela nahý, své staré hadry roztrhal.

Ačkoliv jí naháněl strach, přiblížila se k němu a dotkla se ho, odhrnula mu pramen ebenových vlasů z čela a prohlédla si jeho obličej. Znala ho a přesto o něm nevěděla vůbec nic. Přistěhoval se do města před nedávnem a ostatním lidem se vyhýbal, uzavíral se sám do sebe. Myslela si, že je němý - nebo má temnou minulost či skrývané tajemství, o kterém nechce mluvit. Teď měla jasno. Obejmula ho na důkaz pochopení a podpory v tom, čím si prochází. Nabízela mu pomoc a přátelství jako oplátku za záchranu jejího života před lesními stvůrami.

Ale jakmile se jejich pohledy střetly, spojily se i jejich rty a jejich srdce se sladily do stejného rytmu. Mezi nimi přeskakovaly jiskry, div že nevzplál oheň.

Povalil ji do měkkého mechu, měl mnohonásobně větší sílu, takže se nemohla bránit. Ale ona se tomu chtěla poddat dobrovolně! Rozpustil její zrzavý liščí ohon, pak rozvázal stužku a šňůrku na sněhově bílých šatech.

Když měl volnou cestu, pronikl do jejího těla svým. Zmýtala se v něm touha, až posedlost. Pohyboval se rychle a hrubě, jako by mu šlo jen o vlastní spokojenost a o ni se nezajímal. Opak však byl pravdou, pouze se neuměl ovládat; tohle nebylo poprvé co něchtěně ublížil někomu, koho měl rád. Její šaty zešedly prachem a zdobily je čerstvé skvrny od krve z rozedřených zad. Ona neuronila ani slzu, bolest se jí líbila...

Přitulil se k ní a něžnosti jí vynahradil. Usnuli spolu, avšak chlapec se před svítáním vytratil a dívka se po společné noci probudila sama. Nebyl to příjemný pocit, připadala si využitá a osamělá. O to horší bylo pozdější zjištění, že v ní na tohle dovádění zanechal památku, která jí ho bude připomínat do konce života...

Kráčeli vedle sebe malými a pomalými kroky. Srpek měsíce se schoval za kouřové mraky, takže kromě hvězd na obloze a pouličních lamp na cestu svítily jen jeho oči. Na světle se barvily do jasně modré, ale za tmy se staly kalně zelenými. Mohla se do nich koukat celé dny i noci, stejně jako poslouchat jeho příjemný hlas; nevnímala ani tak slova, jako tóny. Fascinoval ji, nikoho jako on ještě nikdy nepoznala a pochybovala, že se někdy objeví ještě někdo takový - kdo jí je tak podobný a přesto rozdílný... Její myšlenky přerušilo hrobové ticho, on domluvil a přistihl ji, že neposlouchá. Zastyděla se a omluvila. ,,To je v pořádku, spíš ty promiň, že tě tu nechávám takhle mrznout." Nato si chtěl sundat bundu. ,,Jen si jí nech, stačilo by objetí." usmála se a přitiskla se k němu co nejblíž to šlo. Ucítila jeho kůži a spálila se. Byla teplá? Přímo horká jako rozpálená zrnka písku v poušti. Jeho naopak zamrazilo, její ledový dotek mu naježil všechny chlupy po těle. Připadal si jakoby na něj sáhla sama smrt. Oba se od sebe odtáhli a vyměnili si pohledy. Tvářili se nechápavě a světaznale zároveň.

A tak se ze dvou zamilovaných stali nepřátelé. Bitva o přežití začíná dnes v noci!

Hlava je stroj, ke kterému není jednotný návod, jak ho ovládat a řídit. Pohonem a motorem je zde mozek, někdy jede na plné obrátky, jindy se však zasekne a zastaví tím i zbytek těla. Nohy ztvrdnou, ruce se klepou, ústa zůstanou otevřená a oči vykulené. Nevíme v tu chvíli, co si počít a jen čekáme než zmizí cedule s nápisem ,,mimo provoz" ze dveří naší mysli. Moje mysl je zvrácená a nestálá, často měním své názory a postoje. Ale ty zbylé stavy a nálady jsou důsledkem selhání mnohem důležitější součástky, kterou je srdce. Skoro netluče a nebuší - přesto mrtvé není. Jen nedokáže naplno milovat, je rozbité a stále čeká až ho někdo spraví. Ale možná, že opravář už drží v ruce ten správný klíč... ♥

Když se topíte, je dobré mít něco nebo někoho, kdo vás drží nad vodou. Podává vám pomocnou ruku, tahá vás ven z nejhoršího. Jednou, dvakrát, třikrát vám zachrání život. Ale je jen otázkou času než vás opustí a při příštím útěku před nebezpečím se budete muset spoléhat už pouze sami na sebe. Protože nic netrvá věčně, štěstí střídá neštěstí, smutek radost a samota společnost. Najednou vás zaplaví vlna lítosti a pomalu se noříte pod hladinu, do hlubiny. Klesáte ke dnu jako kámen. Tíží vás totiž zrada, podvod a chuť po sladké pomstě, která však může zhořknout. Ačkoliv čas vrátit zpátky nelze, některé věci se stále dokola opakují. Říká se, že ,,Udělá to poprvé, udělá to pokaždé." Je snad lepší žít ve lži a nechat se klamat slepou vírou ve falešnou pravdu? Nebo se nechat vést oprávněnou nedůvěrou a skutečností - i když její kroky vedou ke strázu, ze kterého se chystáte skočit do toku smrti?

Za svitu lampy v čase půlnočním sedím u stolu a nevím... Co je pravda a co lež? Co je život a co jen sen? Mám zmatek v hlavě i srdci. Pouze jednu věc vím jistě - on je skutečný!

Vystoupil ze stínů jako anděl, přestože ho ovládá ďábel. Na první pohled mě okouzlil a já se nemohla bránit. Kdo by odolal? Kdyby mi dal šanci a příležitost, už bych mu ležela u nohou, svírala ho v náručí při dlouhém objetí a vroucném polibku. Jenže se tak nestalo...

Je nedobytný jako hrad, pevný jako kámen a chladný jako led. Dává mi jen tolik pozornosti, abych po něm nepřestala dál toužit - víc ne. A povedlo se mu to, dovedl mě k šílenství. Proto tu teď píšu tyhle řádky a doufám že se setkám s pochopením i nedorozuměním.

Uvidím ho ještě někdy? Prohledám klidně celý svět, abych ho našla. Znovu se mu podívala do těch zkalených očí. Změnila jeho úškleb na úsměv. Pohladila jeho temné havraní vlasy - ten popelavý háv mu dodává na tajemnosti i kráse. Z plášťě mu vytrhla pírko a dala si ho za klobouk. Nastavila ucho, aby mi do něj mohl sladce skřehotat, svými křídly mě zadusit a pak opět odletět.

On... můj Havran... (který by mohl hravě dělat dvojníka profesoru Snapeovi z filmu Harry Potter:D) ♥ Ale já jsem jenom bílá vrána, jeho naprostý opak, přestože máme i spousty společného a navzájem bychom se doplňovali. Náhoda nebo osud nás svedli dohromady stejně jako rozdělili. Zamilovala jsem se do něj. A je jen na něm jestli mě vezme s sebou do oblak nebo srazí na zem :(:)

Bolest jako když vás bodá stovky, ne-li tisíce nožů. Na vaše nejzranitelnější místo, do srdce... Je to jako když vezmete zrdcadlo a rozbijete na kousky, které už nejdou slepit. A jestli se vám to přece jenom podaří, už tolik nevydrží a zanedlouho se rozbije znova, tentokrát napořád. Zbydou jen střepy. Jsem na mučidlech a nemohu zemřít - provedla jsem snad něco že jsem takhle trestána? Nezasloužím si to! Nikdy jsem k nikomu nebyla tak zlá a krutá jako jsi ty ke mě! Dal jsi mi růži, která nevoní. Je zvadlá, ale její trny jsou stále živé. Zapíchly se mi pod kůži, do rukou, kde je držím. Krev teče proudem, ty mi to neotřeš, jen se usmíváš nad mou bezmocí a slabostí. Ale co je moc, to je příliš! Má láska se změnila v nenávist. Ty jsi mi zlomil srdce, já ti zlámu všechno!!!