Literární koutek

Text do soutěže

24. března 2011 v 18:11 | N!kol
Když ráno vstaneš, podíváš se do zrcadla
a co tam vidíš? Květina povadlá...
Vodou se snažíš smýt špínu včerejší noci,
ale tvýmu obličeji je těžký pomoci.

Ráda si maluješ, plátnem je tvá tvář,
paletu nepotřebuješ a štětec je jenom lhář.
Ráda se maluješ, co je na povrchu zakrýváš...

Jedním tahem zmizely pod očima kruhy,
a na víčkách máš všechny barvy duhy,
hvězdy daly lesk tvým rtům,
vypadáš jako z jeho snů.

Co na ostatní udělá dojem?
Přece pohled, kde řasy mají objem.
Bledou tvář rozjasnila růž,
chybí jenom úsměv už.

Ráda si maluješ, na výstavu nás zveš.
Jen se přetvařuješ a tvůj výtvor je pouhá lež.
Ráda se maluješ, však tím obrazem na zdi nás víc neoklameš!

Ráda si maluješ, ale papír ti zmáčel déšť,
po řece slz pluješ, proudem se nech vést.
Ráda se maluješ, ale nezkoušej nás splést.

Dobré a špatné vzory

17. ledna 2011 v 19:08 | N!kol
.g.j,jgvj
To, že vám záleží na druhých lidech, je něco jiného, než být na ostatních závislý a nechat svoje štěstí, aby se odvíjelo od štěstí či neštěstí jiných. Je třeba mít svou vlastní hlavu a řídit se rozumem (i srdcem) podle situace. Neměnit názory, zachovat si osobnost!

Mít však vzor a ideál by na škodu být nemuselo. Může to být slavná osobnost, rodič, učitel, přítel, známý? Nejde o to kdo je, ale čím je a jaký je. Jenže mnohdy není tak dokonalý a perfektní, jak si ho představujeme, protože každý má svoje chyby. I kdyby je sebevíc schovával, dřív nebo později by stejně vyšly napovrch. Ale my chceme žít ve lži, proto pravda a upřímnost bolí.

Přítel mojí přítelkyně ♂

7. ledna 2011 v 21:14 | N!kol
Napsaný po shlédnutí filmu I love you Philip Morris :)

Nemohl na něj přestat myslet. Na ty jeho kaštanové vlasy, které by si přál pohladit. Zelenkavé oči, do kterých by se mohl dívat od rána do večera. Sladký smích a roztomilý úsměv na rtech, které by si přál tak moc políbit. Takhle by mohl pokračovat do nekonečna...
jhu
Svými city si byl naprosto jistý, šlo o zamilovanost. Nikdy předtím to nezažil, lásku na první pohled. Ten druhý pohled byl však horší, štačilo si uvědomit skutečnost, aby se jeho srdce rozbilo na stovky, ne-li tisíce kousků, které jdou jen těžko slepit.

Labuť

23. listopadu 2010 v 22:06 | N!kol
Z rána postával na břehu řeky v záři vycházejícího slunce. Voda se stálou zdála, vlny byly nevelké, z dálky pouhým okem sotva znatelné. Hejno labutí klidně plulo sem a tam, vypadalo, že jej jen tak něco nerozhodí. Když v tom -žbluňk- kámen narušil tu čistou dokonalost, nevinnost a krásu. Voda se napovrchu zachvěla a zkalila, mezitím se labutě rozletěly do všech stran. On se zahleděl na svůj vodný odraz a vzpomínal na doby, kdy ke břehu nechodil sám a místo kamenů házel spolu s ní kusy chleba nebo rohlíků aby měli labutě co do zobáku. Slza klouzala po jeho tváři a vlila se do řeky, ztratila se, smíchala se slaná s vodou sladkou. Víte jak to chodí u labutí? Žijí v páru a když jedna zemře, druhá se zabije, protože nemůže žít sama, tu druhou milovala a bez lásky už to nemá cenu. Podobně si připadal chlapec a víc a víc se nakláněl přes zábradlí. Myslel na to, jaké by to bylo chodit po vodě. Sešel dolů až na kraj lávky a ponořil bosou nohu do kaluže chladu a špíny. Když ji chtěl za malou chvíli vyndat, nešlo to. Jako by ho nějaká síla táhla po hladinu. Bezvládně se poddal. Nejdříve si jen namáčel nohy, pak stál do pasu, později zůstala neponořená pouze hlava. Jen krůček k utopení a zapomnění. Nakonec zmizel pod hladinou, unášen vlnami nešťastné nenaplněné lásky a smrti. Jako u labutí...

Z cigarety kouř

9. listopadu 2010 v 20:40 | N!kol
Z cigarety kouř, Chuť které se obyčejná voda nevyrovná, Jehla jejíž píchnutí nebolí a Splynutí dvou těl při kterém jsou slova zbytečná... Nenazvala bych to touhou, ale závislostí. Jsou to věci, které jsme předtím nepotřebovali, ale když už je máme nechceme se jich vzdát.
gfhdž
Kdo by to byl řekl, na první pohled taková mladá, slušná, hezká a chytrá holka, která ještě nejspíš ani neví co slovo cigareta, alkohol, droga nebo sex znamenají. Ale to je chyba, nezáleží na tom co je napovrchu. Uvnitř je totiž zkažená skrz na skrz, ďábel s andělskou tváří. Spadla do kolotoče střídajícího se štěstí a neštěstí. Ve dne spí, v noci se probouzí. Avšak doopravdy nežije, jen přežívá. Nedává nic najevo, stydí se, bojí se. A nikdo jí nepomůže, ostatní totiž ani neví, že se něco děje. Lehké náznaky kruhů pod očima, zpoceného čela i zbytku těla, rozcuchaných vlasů, špinavých šatů, na jazyku hořkne chuť a v nose štípe pach popelníku. Sluneční brýle, zahalenost v čepici a šále, žvýkačka či silně vonící parfém to nezakryjí. Princezna se proměnila v čarodějnici. Rodiče, přátele i známí ji v tomhle stavu nevidí rádi, ale nepřipisují tomu žádnou vážnější příčinu. Až jednoho dne odhalí pravdu, nahlédnou do zrcadla skutečnosti. Její duše zemřela již dávno, nyní se k ní přidalo i tělo. A vedle na zemi ležela krabička se zapalovačem. Ona sešla na zcestí, i když chtěla říct ne, lákalo ji to říct ano. Bohužel nejde o dobrodružství, ale pořádné nebezpečí! Vždy je na vině jedna jediná krabička nebo sklenička, ke které se přidává další a další... A už se vezete na horské dráze neuvěřitelnou rychlostí. Chvíli si to užíváte, ale později se vám udělá špatně a chce se vám zvracet. Uvědomíte si to pozdě, není možnost vystoupit ani alespoň přibrzdit. Nezastavujete, spíš ještě více zrychlujete. Mnohdy to končí pořádnou bouračkou. Rozmyslete si proto, jestli si chcete na tuhle jízdu koupit lístek ;)

Hrobník

8. listopadu 2010 v 22:39 | N!kol
Procházím potemnělými špinavými ulicemi ve snaze se co nejdříve dostat domů do bezpečí. Jsem smítko v prachu, kterým je město Londýn v času půlnočním. Co je mezi starobylostí a moderností? Stálá nestálost. Lepí se mi na paty a já se jí nemůžu zbavit. Měsíc se schoval za mraky na černé obloze a kromě rozbitých lamp, neustále blikajících v nepravidelných intervalech, jiné světlo nevidím. Stojí to za to? Nestane se mi nic? Vyhrnu si šaty a opatrně sešlapuji strmé schody. V tom slyším velkou ránu, nedaleko odsud, asi za rohem. Následuje další rána a to jsem já, už se válím na zemi v blátě. Alespoň doufám že je to jen bláto... Boty na podpatku opravdu nebyl dobrý nápad. V duchu sama sobě nadávám, tohle bylo naposledy co jsem sama takhle šla někam sama, takhle pozdě, takhle daleko. Zjišťuji však že nemohu vstát, cítím v nohou i rukou strašnou bolest. Mám volat o pomoc? Uslyšel by mě snad někdo? A i kdyby, pravděpodobnější je možnost, že by mi pomohl akorát od peněž! Zdejším lidem se nedá věřit. Vytahuji z kabelky mobilní telefon, jaký to úžasný vynález. Vytočím čílo záchranné služby, s nepatrným úsměvem na rtech a v očích se lesknoucím příslibem naděje. Když se dozví kde jsem, co a jak se mi stalo, znejistí zdá se mi. Nemám se hýbat, nikam nechodit, jen počkat. Co bych asi jiného mohla dělat? Vzápětí uslyším houkání a uvidím světla aut. Ale to není záchranná služba, to je policie! A nejede za mnou, jede k místu odkud se ozývaly předešlé rány. Jsem zmatená a vystrašená zároveň. Poslední z aut se u mne zastaví, vystoupí dva zřízenci a opatrně mě posadí do jejich vozu, ošetří a obvážou zranění, nic vážného ani zlomeného - jen pár modřin. Popíjím horké kakao s vetší dávkou cukru než je zdrávo, potřebuji se uklidnit a hlavně zjistit co se to tady vlastně děje. Zbytek policistů již vede spoutaného mladého muže, není mu moc vidět do tváře. Napadá mě, copak asi spáchal za zločin? Strážník mi odpoví ještě dřív než vyslovím otázku. ,,Měla jste obrovské štěstí slečno. Zajít za ten roh, skončila byste pod zemí stejně jako těch pár mrtvých, které on zakopával do hlíny. A naopak vykopával spoustu bohatství. Už dlouho se ho snažíme dopadnout a díky vám a této nevídané náhodě se nám to podařilo." Bylo toho na mě moc, neovládala jsem se, bezvládně jsem omdlela. ,, Kdo mě viděl a slyšel? Kdo mě udal? Až já ho najdu tak ho zabiju." bylo poslední co jsem slyšela. A už jsem se nikdy neprobudila...

Kdo a kde jsem?

3. listopadu 2010 v 20:17 | N!kol
Kdo jsem? Malá rybka ztracená v oceánu... sežraná velkým žralokem. Růže, o jejíž trny se popícháte, i když na první pohled vypadá tak překrásně a nevinně. Duch, který neprojde stěnou, bloudí po světě a jeho duši není jak vykoupit. Hnusný pavouk tkající ve svém rohu místnosti pavučinu z bolesti ostatních. Mocná čarodějka bez srdce, kterou by měli za její kouzla a hříchy upálit. Mučte mě, zabte mě, chci shořet na popel! A stejně to nebude dostatečný trest. Nevěřte mým očím, nevěřte mým lžím. Ani pravdám.

Kde to jsem? V poušti bez vody, zahlcená horkostí písku. V mlze, kde nevidíte na krok před sebe - taková je skutečnost. Stojím na vrcholu nejvyšší věže a chystám se skočit dolů. Chytíte mě? Propadám se do kalné bažiny. Procházím lesem mezi stromy, ze kterých padá listí na zem. Padám s ním a už nemám sílu se zvednout. Brodím se chladným sněhem, ale zima mě nezastaví. To až sama smrt.
Vždycky jsem byla jiná než ostatní, přijde mi, že patřím do jiné doby nebo jiného světa. Bez svých snů a s nízkou představivostí bych nepřežila. Mojí jedinou nadějí a záchranou je láska. Pak budu konečně šťastná. Stále čekám, ale nepřichází...
tz
 
 

Reklama