na Blog.cz

S kapelou Xenon jsme se dostali tak daleko, že po spoustě odehraných a úspěšných koncertech naživo se chystáme dostat naši muziku do digitální podoby - nahráli jsme CD! Jmenuje se Žij svůj sen, ukázky 3. vlastních písniček jsou na bandzone. Zbytek zaplňují covery-předělávky skladeb jiných hudebních skupin (hlavně Metallica, Doro Pesch, Guns'n'roses, Kiss). Ještě bude potřeba pár úprav a přehrávání, chceme to přece co nejdokonalejší... A za měsíc budeme křtít, kmotr je vybraný. Moc se těším a věřím že můj/náš talent má šanci prorazit do světa!

Celý lidský život není nic jiného než cesta k smrti. A moje babička ve věku nedožitých 60 let dojela na konečnou stanici. Padla do komatu a už se neprobrala. Celá naše rodina doufala, že se jednalo jen o krátký spánek, ale ona se neprobudila. Pohřeb se konal včera, ronila jsem slzy jako nikdy předtím. Ztratit babičku je po rodičích to nejbolestnější. Aspoň ale že mi zbyla ještě druhá :) Byla a jsem smutná, ale jdu dál, nepozastavuji se nad minulostí. Jistě, zažili jsme spolu hodně, ale zůstaly mi vzpomínky, fotky v albu z dětství - a to musí stačit...

Vítr mi cuchá vlasy a kapky deště mi je smáčí. Ještě není taková zima, abych musela ze skříně vytahovat kabát, ale tepla už také moc nezbývá.

Smutek, zmatek, samota, špatná nálada, pocit prázdnoty a další podzimní chmury jsou na denním pořádku. Přestože nemám důvod - srdce mi přímo plane. ♥

Když mě ON drží v náručí, všechny obavy ze mě spadnou jako listí ze stromů. To listí, které teď hraje nejrůznějšími barvami a já mám chuť si nějaké nasbírat a vylisovat.

Nebo stavět zvířátka z kaštanů. Pouštět draka! Je takových věcí, které bych chtěla za ten podzim (mé nejoblíbenější roční období) stihnout. Pár z nich zní jako dětinské. Ale já pořád v duši dítě vlastně jsem a proto se nedivne když mě popadne chuť třeba na šiškovou bitvu =D

Mám potřebu vypadnout do přírody, do lesů, do polí, do luk. Na den, týden... Odpočinout si, načerpat novou sílu. Postavit si tam domeček z dříví a mechu, který stejně spadne ještě dřív než ho stihnu dostavět.

A přísahám že už se chystám k útěku! Zmizím odsud. I kdyby to mělo být jen v mých snech... Nasednu na pavučinu babího léta a nechám se unášet září zapadjícího slunce, svitu měsíce v úplňku, černou temnotou noci a oslepujícího rozbřesku. Možná se vrátím. A možná nikdy neodejdu ;)

Čekala jsem že se to stane, ale přesto jsem nebyla zcela připravená. Chtěla jsem to udělat a říct mu o tom sama, ale předběhl mě. Je pryč a já bych ho ráda už nikdy neviděla, i když mi moc chybí. Jenže ho budu muset potkávat dál, ať se mi to líbí nebo ne... Možná, že mě má opravdu rád a záleží mu na našem přátelství, ale co když je to jen naoko, jenom jako? Nic nebude jako dřív, neměli jsme si spolu vůbec začínat. Nemuselo to takhle skončit... Nevím, jak se k němu mám chovat, jestli se mu vůbec můžu podívat do očí, jestli na něj budu schopná promluvit slovo. A co dál? I o samotě dokážu být šťastná. Mám kolem sebe spoustu kamarádů, kteří mi pomohli. Tahají mě ven, když zůstávám doma. Vypínají mi smutný písničky nebo romantický filmy a místo toho mě nutí do akce. Je to hezký mít někoho na svý straně, když máte pocit, že je celej svět proti vám... Když vás někdo obejme, utře slzy a utěší se slovy, že ,,Holku jako ty už nikdy nepotká, nezaslouží si tě, ono mu dojde o co přišel a ještě přileze zpátky na kolenou, ale to už bude pozdě!" Jsou to kýče a klišé? Nebo příběh, který napsal sám život?

Další kus zmačkaného papírového kapesníčku padá do už skoro přeplněného koše. Je celý vlhký, ne-li mokrý od proudu mých slz, jenž se mi valí ze zarudlých očí. Radši se nedívám na svůj pohled do zrdcadla, nechci vidět svoji nešťastnou a zoufalou tvář... Kdo a co mě donutilo brečet? Vždycky jsem byla silná a dokázala svoje pocity (hlavně ty špatné jako je vztek nebo smutek) držet na uzdě. Tak proč jsem povolila, proč jsem najednou tak slabá, že mi každý může ublížit sebemenší maličkostí, že mě každý srazí na kolena, na zemské dno odkud se těžko znovu zvedá nahoru? Já nevím... Kde je láska, tam je i bolest a jdou spolu ruku v ruce, kde chybí jedno - není druhé. Jenže co když je toho trápení stokrát víc? Za pár objetí a polibků musíte vydržet několik bezesných osamělých dnů a nocí, ve strachu o milovanou osobu, zatímco ta si užívá sama (mnohdy i s někým jiným) a na vás zapomene. Připadám si bezcená a nepotřebná, tělo bez duše, živá mrtvola. Radši bych byla nezadaná než zažívat tohle peklo! Otevírám zadní vrátka, která jsou bránou do nebe...

Už dlouho jsem to popírala a v sobě dusila, přehlížela tu osobu denodenně v zrdcadle. Nebyla jsem to já, ne taková jaká se znám. Změnila jsem se, ale kdy se to stalo? Když jsem si přebarvila vlasy? Když jsem se začala flákat ve škole? Když jsem nemohla vydržet sedět jen tak doma na zadku? Když jsem začala po večerech a nocích obrážet bary a kluby? Když jsem se začala bavit s pochybnou partou kolínskejch a nymburskejch lidí, co na mě měli špatný vliv? Celej svět je zkaženej tak proč bych nebyla já... Její jméno je Nina, chce volnost a svobodu, utrnout se ze řetězu. Splašenej kůň, zdivočelá kočka, která na kusy trhá tu malou šedou stydlivou myšku Nikol. Stojím před rozcestím a nevím která cesta je ta správná...

Jak je známo tak ráda fotím. Všechno všechy se všema vždycky při všem :D Tentokrát jsem se rozhodla pro nějaký kousek do soutěže s jarní tématikou a vznikla z toho kachna v polabí... nebo je to kačer? Přinejhorším husa? :D Já to nepoznám, zvířata mám sice ráda, ale jen z určitý vzdálenosti :/ Hlasujte tady, stačí když dáte ,,To se mi líbí" uvidíte to tam ve větším rozlišení... nechci vyhrát, ale ani skončit na posledním místě :D děkuji ♥

Vždycky jsem si myslela, že jsem pouze náladová. Chvíli hodná, chvíli zlá. Někdy veselá, jindy smutná. Že i když jsem jiná než ostatní, tak jsem přece jen normální. Opak je pravdou...

Zlom nastal, když mi jedna z mých kamarádek řekla krutou pravdu do očí a já tomu nemohla uvěřit. Pořád si to úplně nepřiznávám a popírám napovrchu, ale v hloubi duše vím, že měla pravdu a já lžu sama sobě.

Jsem hysterka. Sedí na mě všechny znaky do jednoho... Připadala jsem si jako ve špatným filmu, když jsem si četla seznam!

Mám prý histriónskou poruchu osobnosti. Co mám dělat? Kdo mi pomůže? A je ještě nějaká pomoc? Pár věcí mě (i ostatní) štve a chtěla bych je změnit. Ale najdou se i takové, kterých se vzdát nechci, které tvoří mou osobnost a jsou součástí mého života.

Směješ se mi právě teď? Já kvůli tomu brečet nebudu! Nejsem blázen. Nejde totiž o poruchu mozku. Jsem jenom snílek, který potřebuje něco nebo někoho, aby ho vrátil z oblak zpátky na zem...