Téma týdne

Nechci se dotýkat hvězd

13. března 2015 v 14:30 | Nikol
Dříve či později v se životě každého z nás objeví řada otázek - jak filozofických (Jaký je vlastně smysl toho všeho? Jakou úlohu mám ve světě? Má nad námi moc osud nebo se věci dějí pouhou náhodou?), tak existenčních (Co mi přinese budoucnost? Je tu něco, co bych chtěl dokázat/zažít než vydechnu naposledy? A jak mám svůj sen uskutečnit?).

Na filozofické otázky nalezneme odpovědí sice spousty, ale většinou si jedna s druhou odporují, např. stvořil vesmír Bůh nebo to způsobil Velký třesk? Záleží na našem přesvědčení, víře.

Nicméně, na otázky ohledně své budoucnosti odpovědi nenalezneme v knihách, musíme je hledat ve svém srdci, nahlédnout do nitra sebe sama. A to mnohdy bývá problém, protože někteří prostě něvíme, co chceme.

Kupujeme věci, které nepotřebujeme,
za peníze, které nemáme,
aby udělali dojem na lidi, kteří nám mohou být ukradení.

Jsme otroky systému, ovládáni médii a na vlastní názory či myšlenky nám moc prostoru nezbývá + jsme natolik zahlceni povinnostmi a očekáváními, že nemáme čas ani sílu snít.

A pokud ano, něktré naše přání se zdají nesplnitelná, jak globální (Jak pomoci planetě Zemi, když na ní žije tolik dalších, kteří jí dennodenně svou činností ničí? Jak vymýtit chudobu, když na vrcholku společnosti bude sedět vždycky někdo, kdo si jen sype do vlastní kapsy? Jak ve světě dosáhnout míru, když lidé nejsou schopni dojít ani vnitřního smíru - ženou se pak za mocí a expanzí, jsou řízeni náboženským či rasovým fanatismem.), tak osobní (Jak se mám uplatnit na trhu práce, když i ti s diplomy a tituly mají problém najít místo? Je vůbec možné mít úspěšnou kariéru a fungující rodinu zároveň? Jak mám ukázat svůj talent, když v této komerční době boduje jen ten, kdo si zaplatí lepší reklamu a propagandu?).

Ať už sníme o tom, že se z nás stanou hollywoodské hvězdy,
nebo si ze všeho nejvíc přejeme, aby se přestaly kácet dešťné pralesy,
chceme zhubnout nebo navštívit Nový Zéland...



Musíme se začít snažit pro to něco udělat a nevzdávat se při prvním neúspěchu → tohle motto by mělo být životním posláním každého z nás a podle něj řídit každou svou další činnost.

Já třeba hrozně ráda píšu. A už jen šance, že si někdo můj článek přečte a donutí ho se zamyslet, vyjádřit se nebo ho dokonce motivuje, mě naplňuje. Nechci se dotýkat hvězd, chci se dotknout vaší duše. Tímto se loučím a dnešní misi svého životního poslání si odškrtávám jako splněnou :)

A mluví se ještě vůbec?

3. března 2014 v 20:14 | Nikol
Na facebooku nebo blogu má každej kupu názorů na všechno, řeší se možné i nemožné a není téma, které by toho zůstalo ušetřeno. Mohla bych se tady rozepsat o pornu, sebevraždách, homosexuálech, válkách, světových krizích nebo globálním oteplování... Jenže ne, nechci být účastníkem této domnělé soutěže, kdo napíše o tom nejkontroverznějším nebo nejnechutnějším tématu. Alespoň tak mi to po přečtení několika ostatních příspěvků připadá. Chci se držet své původní myšlenky a pro ni mám připravený speciální obrázek:



Ve 21. století žijeme převážně ve vitruálním světě. Lidé, kteří si ještě před pár lety chodili ven jen tak spolu zablbnout a popovídat si, dneska sedí mlčky vedle sebe a něco ťukají do svých ,,smártfounů". Nedávno mě dostala jedna známá, která když jsem jí pozvala na kafe, tak odpověděla, že se jí nikam nechce, jestli si radši ,,nezaskajpujem". Moje mamka se o mě snaží zjistit všechno možné z mého profilu místo toho, aby mi třeba zavolala a zeptala se mě, jak se mám. A můj přítel - jeho smsky jsou vždycky plný krásnejch slovíček, ale do očí mi je říct nedokáže. Co se to sakra děje? Připadá mi, že se skoro každý, koho znám, proměňuje v robota :( Ale nikdo si nepřizná, že ho moderní technologie, sociální sítě a všemožné aplikace pohltily. Nemluví se o tom. Nemluví se už skoro vůbec - všeobecně...

Fantazie je prostředníkem k nekonečnosti

26. února 2014 v 14:21 | Nikol
Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru. Je to dar. A já jsem za něj neskutečně vděčná. Kdybych se nemohla občas schovat do mého malého tajného místečka ve své hlavě, kde je všechno možné, kde jsem šťastná a okolní svět mi najednou nepřipadá tak příšerný, asi bych se zbláznila. Když denně tvrdnu v práci, která mě nebaví a naprosto neodpovídá mým schopnostem, prostě zapnu ,,autopilota" a myslím na něco hezkého, než tohle peklo, které si říká ,,mekáč" skončí. Ne... nepřipravuju hnusný hambáče s ještě nechutnější okurkou uvnitř a nesmažím něco, co kolem masa jen prošlo. Stojím na pódiu se svojí novou kapelou před davy běsnících fanoušku, kteří křičí o přídavek. Jsem na výstavě, kde se hlouček lidí nadšeně baví o mém obraze, který je součástí expozice. Nebo alespoň sedím nějaké v pěkné kanceláři a píšu do novin zajímavý článek. Snění mi dává nadějí, že jednou... Jednou se všechna moje přání vyplní. Moje hudba, moje příběhy, moje kreslení... Chci v životě něco dokázat, něco světu zanechat, nějaký odkaz, ve kterém by přežívala moje umělecká duše, což je (dá se říct) jakýsi druh nesmrtelnosti. Bez své fantazie bych byla jen obyčejná holka, která není žádná kráska ani žádná intelektuálka, prostě nicka. To bujná představivost, snění a kreativita mě dělá tím, kým jsem!

 
 

Reklama